LITMIR.BIZ

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Duncan s ostatními utíkal ulicemi Androsu, belhal se, snažil se udržet tempo s Aidanem, Motleym a mladou dívkou, Cassandrou, zatímco Aidanův pes, Bílý, ho kousal do pat, aby ho pobídl k rychlejšímu tempu. Za paži ho táhl starý a důvěryhodný vůdce, Anvin, jeho nové páže Septin po jeho boku, které se snažilo ho udržet v běhu, ale sám s tím měl hodně práce. Duncan viděl, jak je jeho přítel zraněný a dotklo se ho, že je v takovém stavu, že riskoval svůj život a cestoval tak daleko, aby ho osvobodil.

      Ubohá skupina sprintovala po válkou zničených ulicích Androsu, všude kolem nich panoval chaos, všechno bylo proti jejich přežití. Na jedné straně Duncan cítil úlevu, že je svobodný, byl tak šťastný, že znovu spatřil svého syna, tak vděčný, že je s nimi. A přesto, když si prohlížel nebe, také cítil, že opustil celu žaláře jen proto, aby byl předhozen jisté smrti. Nebe bylo plné kroužících draků, vrhali se dolů, oháněli se po budovách, ničili město, zatímco plivali ohromné sloupy plamenů. Všechny ulice byly plné ohně, blokovaly skupinu v každé zatáčce. Jak byla jedna ulice za druhou ztracena, útěk z hlavního města se zdál být stále méně pravděpodobný.

      Bylo jasné, že Motley zná tyto temné uličky dobře, vedl je obratně, zatáčel do jedné uličky za druhou, všude nacházel zkratky, podařilo se mu vyhnout se potulným skupinám pandesianských vojáků, kteří byli největší hrozbou jejich úniku. A přesto Motley, i přes svou vynalézavost, se nemohl vyhnout drakům a jak zatočil do další uličky, ta byla náhle také v plamenech. Všichni se zastavili, obličeje je z toho horka pálili a pak prchali pryč.

      Duncan byl upocený, zatímco utíkal zpět, podíval se na Motleyho a nenašel tentokrát žádnou útěchu, Motley se otáčel všemi směry a v jeho obličeji se zobrazila panika.

      “Tudy!” řekl konečně Motley.

      Otočil se a vedl je další postranní uličkou a oni se sehnuli pod kamennou klenbou těsně předtím, než drak zaplnil místo, kde před chvílí stáli, čerstvou vlnou ohně.

      Jak utíkali, Duncana bolelo vidět jeho ohromné město zničené, toto místo, které kdysi miloval a obhajoval. Nemohl si pomoci a cítil, jako by Escalon nikdy nemohl být navrácen do své původní slávy. Že jeho domovina byla navždy zničená.

      Zazněl výkřik a Duncan se podíval přes rameno a uviděl tucet pandesianských vojáků, kteří si jich všimli. Hnali za nimi uličkou, blížili se a Duncan věděl, že se s nimi nemohou střetnout – a nemohou jim utéci. Vstup do města byl stále daleko a docházel jim čas.

      Najednou zazněl ohromný náraz – a Duncan se podíval nahoru a viděl, jak se drak ohnal po zvonici hradu svými spáry.

      “Pozor!” zakřičel.

      Vrhl se kupředu a srazil Aidana a ostatní z cesty předtím, než vedle ně dopadly zbytky věže. Za ním přistál s mocným zahřměním ohromný kus kamene, až se zvedla mračna prachu.

      Aidan se podíval vzhůru na svého otce, šok a vděčnost v jeho očích, a Duncan pocítil zadostiučinění, protože alespoň zachránil život svému synovi.

      Duncan zaslechl tlumené výkřiky, otočil a s vděkem si uvědomil, že suť alespoň blokuje cestu pronásledujícím vojákům.

      Utíkali dál, Duncan měl potíže s nimi udržet tempo, jeho slabost a zranění z uvěznění ho užíraly; byl vyhladovělý, pohmožděný, zbitý a každý krok byla ohromná námaha. A přesto se přinutil pokračovat, když už ne kvůli ničemu jinému, tak aby se ujistil, že jeho syn a jeho přátelé přežijí. Nemůže je zradit.

      Zatočili v úzké zatáčce a došli na rozcestí uliček. Zastavili se, všichni hleděli na Motleyho.

      “Musíme se dostat pryč z tohoto města!” křičela Cassandra na Motleyho, bylo jasné, že je frustrovaná. “A ty ani nemáš ponětí o tom, kam jdeš!”

      Motley se podíval doleva, potom doprava, bylo jasné, že je vyveden z míry.

      “V této uličce býval nevěstinec,” řekl a podíval se doprava. “Vede na konec města.”

      “Nevěstinec?” odsekla Cassandra. “Držíš se v pěkné společnosti.”

      “Mě je jedno, v jaké společnosti se držíš,” dodal Anvin, “pokud nás dostaneš odtud.”

      “Jen doufejme, že není zablokovaná,” dodal Aidan.

      “Jdeme!” vykřikl Duncan.

      Motley se znovu rozběhl, zatočil doprava, nebyl fit a lapal po dechu.

      Zahnuli a následovali ho, všichni do Motleyho vkládali naději, zatímco utíkal opuštěnými zadními uličkami hlavního města.

      Všichni znovu a znovu zatočili a konečně přišli k nízké kamenné klenbě. Všichni se sehnuli, proběhli pod ní a jak se vynořili na druhé straně, Duncanovi se ulevilo, když viděl, jak se před nimi otevřel prostor. Byl nadšený, když v dáli spatřil zadní bránu Androsu a otevřené planiny a poušť za nimi. Přesně za branami stál tucet pandesianských koní, byli přivázáni, byli zřejmě opuštěni svými mrtvými jezdci.

      Motley se zakřenil.

      “Říkal jsem vám to,” řekl.

      Duncan utíkal s ostatními, nabíral na rychlosti, cítil, že se znovu stává tím, kým býval, cítil nový příval naděje – a pak najednou zazněl výkřik, který mu probodl srdce.

      Zastavil se a poslouchal.

      “Počkat!” zakřičel na ostatní.

      Všichni se zastavili a podívali se na něj, jako by byl blázen.

      Duncan tam stál a čekal. To snad ne? mohl přísahat, že zaslechl hlas své dcery. Kyry. Nebo se mu to zdálo?

      Samozřejmě, že se mu to muselo zdát. Jak by mohla být zde, v Androsu? Byla odtud daleko, na druhé straně Escalonu, ve Věži Ur, v bezpečí.

      Ale nemohl se přes to přenést a jen tak odejít poté, co to zaslechl.

      Stál

Скачать книгу