LITMIR.BIZ

Скачать книгу

by muž dlouhou dobu s nikým nemluvil. „Já—“

      Od zalesněné části ostrova se ozval další křik. Tentokrát to znělo jako spousta hlasů spojených v jednom pokřiku, který vyděsil dokonce i Thana.

      „Rychle, tudy.“

      Muž chytil Thana za paži a vyrazil s ním směrem k řadě skalisek. Thanos následoval a přikrčil se v mezeře, do které nebylo vidět z cesty, ale odkud měli dostatečný rozhled pro případ nebezpečí. Thanos z muže cítil strach, a tak se snažil zůstat co nejvíc v klidu.

      Thanos si přál, aby ho předtím bývalo napadlo sebrat omráčenému muži nůž, ale na to už bylo pozdě. Teď mohli jen tiše čekat, až se ostatní lovci dostanou na místo, na kterém ještě před chvílí bojoval.

      Viděl je přicházet ve velké skupině. Každý z nich vypadal úplně jinak. Všichni byli ozbrojení zbraněmi, které byly očividně vyrobené z čehokoli, co bylo po ruce. Ti, kdo na sobě měli víc než jen nejzákladnější hadry, byly oblečení do nejrůznějších nakradených věcí. Ve skupině byli muži i ženy a všichni vypadali hladově a nebezpečně. Divocí a napůl umírající hladem.

      Thanos sledoval, jak jedna z žen přistoupila k omráčenému muži a šťouchla do něj nohou. Na okamžik se mu zastavil dech, protože kdyby se muž probral, řekl by ostatním, co se stalo a všichni by se je vydali hledat.

      Ale muž se neprobral, protože k němu žena poklekla a podřízla mu krk.

      Thanos ztuhnul. Herek mu položil ruku na rameno.

      „Zapomenutí neodpouštějí slabost,“ zašeptal. „Loví kohokoli můžou, protože ti nahoře v pevnosti jim nic nedarují.“

      „Jsou to vězni?“ zeptal se Thanos.

      „My všichni jsme tu vězni,“ odpověděl Herek. „Dokonce i stráže jsou vězni, kteří se dostali až na vrchol a teď si naplno užívají krutost, kterou jim umožňuje práce pro Impérium. Až na tebe, ty nejsi vězeň, že ne? Nemáš pohled někoho, kdo prošel pevností.“

      „Nejsem,“ přiznal Thanos. „Tohle místo… vězni tu hlídají jiné vězně?“

      Nejhorší na tom bylo, že si to klidně dokázal představit. Byla to jedna z věcí, které by odpovídaly představám jeho otce, krále. Poslat vězně do pekla a dát jim šanci se vyhnout bolesti tím, že se postarají o peklo ostatním.

      „Zapomenutí jsou nejhorší,“ pronesl Herek. „Když se vězeň nenechá zlomit, nebo když je příliš šílený či tvrdohlavý, pokud nepracuje nebo se snaží bojovat, vyhodí ho ven. Dozorci je pak loví. Většina z nich začne žebrat, aby je vzali zpátky.“

      Thanos nad tím nechtěl ani přemýšlet, ale musel, protože tu mohla být Ceres. Upíral zrak na skupinu zdivočelých vězňů, a přitom si šeptal s Herekem.

      „Někoho tu hledám,“ řekl Thanos. „Mohli ji sem přivézt. Jmenuje se Ceres. Bojovala v Aréně.“

      „Princezna bojepán,“ zašeptal Herek. „Viděl jsem ji bojovat v Aréně. Ale ne, nevím o tom, že by ji sem přivezli. Kdyby ano, věděl bych to. Rádi nás předvádějí nově příchozím, aby viděli, co je tu čeká. A ji bych si rozhodně zapamatoval.“

      Thanovi se sevřelo srdce v hrudi. Byl si tak jistý, že tu Ceres najde, vsadil vše na jednu kartu, dal vše za to, aby se sem dostal, protože to byla jediná stopa, kterou měl. Pokud tu ale nebyla… kam se měl vydat ji hledat?

      Naděje z něj začala mizet stejně jako krev z Herekových chodidel poraněných ostrými kameny.

      Krev, na kterou Zapomenutí zírali, sledovali, kam vede…

      „Běž!“ vykřikl Thanos s naléhavostí, která přebíjela dokonce i jeho smutek. Rychle vytáhl Hereka z úkrytu.

      Klopýtal po rozbité kamenité cestě přímo směrem k pevnosti. Doufal, že to je směr, kterým je Zapomenutí nebudou chtít pronásledovat. Přesto je ale následovali a Thanos musel Hereka doslova táhnout, aby s ním udržoval krok.

      Nad hlavou mu proletělo kopí, Thanos se zachvěl, ale nezastavil. Odvážil se ohlédnout a zjistil, že se k nim vězňové přibližují. Lovili se stejnou jistotou, jako vlčí smečka. Thanos věděl, že by se měl otočit a bojovat, ale neměl zbraně. Přinejlepším mohl použít některý z kamenů u cesty.

      Zpoza kamenů kolem cesty se vynořily postavy v černé kůži a kroužkových košilích. V rukách drželi luky. Thanos zareagoval bez přemýšlení, vrhl se na zem a strhl s sebou i Hereka.

      Nad hlavou jim proletěly šípy a Thanos sledoval skupinu zdivočelých vězňů, jak se hroutí k zemi jako podťatá kukuřice. Jeden se obrátil, aby utekl, ale schytal šíp do zad.

      Když se trojice mužů v černém přiblížila, Thanos vstal. V jejich čele kráčel stříbrovlasý, rozložitý muž. Luk si přehodil napříč přes záda a tasil dlouhý nůž.

      „Ty jsi princ Thanos?“ zeptal se, když se před nimi zastavil.

      V tu chvíli si Thanos uvědomil, že ho zradili. Pašerácký kapitán prozradil jeho přítomnost na ostrově. Ať už kvůli zlatu, nebo proto, že nechtěl problémy.

      Přinutil se zůstat stát zpříma. „Ano, já jsem Thanos,“ řekl. „A ty jsi?“

      „Já jsem Elsius, dohlížím na to tady. Kdysi mi říkali Řezník Elsius. Zabiják Elsius. Ale teď už zabíjím jen ty, kteří si to zasluhují.“

      Thanos už to jméno slyšel. Bylo to jméno, kterým se strašily děti, se kterými vyrůstal. Řezník Elsius byl urozený člověk, který zabíjel a mrzačil, až si o něm dokonce i Impérium začalo myslet, že je příliš zlý na to, aby zůstal na svobodě. Vyprávěly se smyšlené příběhy o tom, co Elsius prováděl těm, kteří se mu dostali do rukou. Thanos v tuhle chvíli alespoň doufal, že jsou jen smyšlené.

      „Pokusíš se mě teď zabít?“

      Thanos se snažil, aby jeho hlas zněl pohrdavě, i když u sebe neměl žádnou zbraň, aby se v případném souboji mohl bránit.

      „Ale ne, můj princi. Máme s tebou mnohem větší plány. Tvůj doprovod ovšem…“

      Thanos viděl, že se ho Herek pokouší zastavit, ale nebyl dost rychlý. Elsius udělal krok kupředu a neskutečně rychle Hereka několikrát bodnul. Čepel zajížděla do masa rychlostí blesku. Elsius muže držel ve vzpřímené poloze, jako by mu chtěl zabránit zemřít dřív, než bude připraven.

      Nakonec nechal vězně padnout k zemi. Pak se obrátil k Thanovi a ve tváři měl úšklebek ve kterém nebylo téměř nic lidského.

      „Jaký je to pocit, princi Thane,“ zeptal se, „stát se vězněm?“

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Lucious si zamiloval pach hořících domů. Bylo v něm něco uklidňujícího, něco, díky čemu v něm rostlo vzrušení a něco mnohoslibného.

      „Počkejte si na ně,“ řekl pohodlně usazený v sedle.

      Muži, kteří byli rozptýlení kolem, obklíčili domy, které vypalovali. Domy bylo hodně nadsazené slovo, ve skutečnosti to byly tak nuzné chatrče, že ani nemělo smysl je rabovat. Možná ale nakonec přeci jen prozkoumají jejich popel.

      Teď byl ale čas se bavit.

      Lucious

Скачать книгу