LITMIR.BIZ

Скачать книгу

a ty jsi všechny odmítl. Jestli je v mém životě nějaké opravdové zklamání, pak jsi jím ty.“

      Godfrey se ušklíbl v odpověď a nepokojně se ošil.

      „No, tak předpokládám, že jsem tu hotov a můžu se vrátit do hospody, že, otče?“

      S rychlou, posměšnou úklonou se Godfrey otočil a namířil si to napříč místností.

      „Okamžitě se vrať!“ vyštěkl MacGil. „IHNED!“

      Godfrey otce ignoroval a pokračoval dále. Došel ke dveřím, chytil za železné kliky a otevřel je. Dva strážní stáli přímo za nimi.

      MacGil kypěl zlostí, když se na něj strážní tázavě podívali.

      Ale Godfrey na nic nečekal, prosmýkl se kolem nich a už byl na dlouhé chodbě.

      „Zadržte ho!“ zařval MacGil. „A někde ho zavřete, aby ho královna neviděla. Nechci, aby zkazil své matce radost ze slavnostního dne její dcery.“

      „Ano, můj pane,“ řekli strážní, zavřeli dveře a vydali se za Godfreyem.

      MacGil se s tváří rudou vzteky, a těžce dýchaje, znovu posadil, ve snaze se uklidnit. Snad už potisící se znovu tázal, jak se mohlo stát, že zplodil takového potomka.

      Pak se podíval na své zbývající děti. Všichni čtyři mu oplatili pohled a v tichosti čekali, co bude následovat. MacGil se zhluboka nadechl a snažil se znovu zkoncentrovat myšlenky.

      „Tím zbýváte už jenom vy dva,“ pokračoval potom. „A z vás dvou jsem si vybral nástupce.“

      MacGil se obrátil ke své dceři.

      „Budeš to ty, Gwendolyn.“

      Všichni čtyři zalapali po dechu. Do jednoho vypadali šokovaně a Gwendolyn nejvíc ze všech.

      „Řekl jsi to správně, otče?“ zeptal se Gareth. „Řekl jsi Gwendolyn?“

      „Otče, jsem poctěna,“ řekla Gwendolyn. „Ale nemohu to přijmout. Jsem přece žena.“

      „Pravda, žena nikdy předtím neseděla na trůně MacGilů. Ale rozhodl jsem se tuto zvyklost změnit. Gwendolyn, máš tu nejlepší povahu a bytrost, jakou jsem u mladých dívek ještě nikdy neviděl. Jsi mladá a, bude-li si to Bůh přát, já budu žít ještě dlouho. A až nadejde čas, kdy bude vláda u konce, budeš moudrá natolik, abys mohla vládnout. Království bude tvoje.“

      „Ale otče!“ zaječel zsinalý Gareth. „Já jsem nejstarší legitimní syn! V celé historii MacGilů to byl pokaždé nejstarší syn kdo byl určen následníkem.“

      „Já jsem král,“ řekl MacGil temně, „já tvořím tradici.“

      „Ale to není fér!“ namítal Gareth třesoucím se hlasem. „Já mám být příštím králem. Ne moje sestra. Ne žádná holka!“

      „Mlč, kluku!“ zakřičel MacGil třesoucí se zlostí. „Dovoluješ si snad zpochybňovat moje rozhodnutí?“

      „Takže jsem ve výběru přeskočen ženou? Takhle o mě smýšlíš?“

      „Tak jsem rozhodl,“ řekl MacGil. „A ty to budeš respektovat a poslušně se tím řídit, stejně jako všichni ostatní v mém království. Nyní můžete všichni odejít.“

      Jeho děti se rychle uklonily a spěchaly ven z místnosti.

      Ale Gareth se ve dveřích náhle zastavil, neschopen prostě jen tak odejít.

      Otočil se zpět a podíval se na otce.

      MacGil mohl i přes celou místnost dobře vidět zklamání, které měl ve tváři. Zcela jistě předpokládal, že bude dnes jmenován. Ba co víc: on si to přál. Zoufale. Což pro MacGila však nebylo žádné překvapení – právě toto byl největší důvod, proč mu následnictví nesvěřil.

      „Proč mě nenávidíš, otče?“ zeptal se.

      „Není pravda, že tě nenávidím. Jenom si nemyslím, že se nejlépe hodíš k vládnutí v mém království.“

      „A proč?“ naléhal Gareth.

      „Protože je to přesně to co chceš.“

      Garethova tvář potemněla. MacGil ho odhadl naprosto přesně. Hleděl mu teď do očí a viděl v nich zlobu tak obrovskou, že si to nikdy ani nedokázal představit.

      Bez dalšího slova Gareth odkráčel z místnosti a práskl za sebou dveřmi.

      Ozvěna se rozhlehla po místnosti až se MacGil otřásl. V pohledu svého syna spatřil zlobu tak hlubokou, jakou nevídal ani u svých nejhorších nepřátel. V tom okamžiku si vybavil Argona a jeho předpověď o blízkém nebezpečí.

      Mohlo by být až takhle blízko?

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Thor sprintoval napříč rozlehlou arénou co mu síly stačily. Za sebou slyšel kroky svých pronásledovatelů z královské gardy. Pronásledovali ho napříč rozpáleným, prašným pískem a neustále u toho kleli. Přímo před ním byli členové – a noví rekruti – Legie, desítky chlapců stejných jako on, jenom starších a silnějších. Trénovali a zároveň byli zkoušeni na mnoha místech. Někteří trénovali boj s kopím, jiní házeli oštěpy a několik málo dalších trénovalo techniky s píkami. Ti, kteří házeli na vzdálené terče, málokdy minuli. Tohle byli jeho sokové a působili více než impozantně.

      Mezi nimi byla i spousta opravdových rytířů, členů Stříbrných. Stáli v širokém půlkruhu a sledovali dění kolem. Posuzovali. Rozhodovali koho si ponechají a kdo bude poslán zpátky domů.

      Thor věděl, že se bude muset ukázat. Bude muset na tyto muže zapůsobit. Během několika málo okamžiků ho strážci dopadnou. Pokud kdy měl šanci svůj záměr provést, nastala právě teď. Jenže jak? Uháněl dále napříč cvičištěm a rychle přemýšlel, rozhodnut dosáhnout svého cíle.

      Jak Thor běžel arénou, ostatní si ho začali všímat. Někteří z rekrutů přestali s tréninkem, kterému se právě věnovali, a stejně tak i několik rytířů. Jenom o okamžik později už Thor cítil, že na sebe strhl pozornost všech. Vypadali překvapeně a on si uvědomil, že se musí opravdu divit, kdože to tu narušuje jejich trénink, a navíc má v patách tři královské stráže. Takhle první dojem udělat nechtěl. Po celý svůj život si představoval okamžik, kdy vstoupí do Legie, a tohle se tomu nepodobalo ani v nejmenším.

      Jak Thor upaloval dál, přemýšleje co si počít, události nabraly prostý spád. Jeden velký chlapec, rekrut, se rozhodl, že udělá na ostatní dojem a Thora zastaví. Vysoký, svalnatý a téměř dvakrát tak velký jak Thor, teď pozvedl svůj dřevěný meč, aby zahradil Thorovi cestu. Thor si uvědomil, že se jej pokusí srazit k zemi, aby ho zesměšnil a zároveň si získal respekt ostatních rekrutů.

      To ho rozezlilo. Thor neměl s tímto chlapcem co do činění. Nebyl to vůbec jeho souboj. Ale on mu teď zahrazuje cestu a do souboje vstupuje jenom proto, aby se ukázal před ostatními.

      Když se přiblížil, Thor nemohl uvěřit, jak je tenhle chlapec velký. Tyčil nad ním jako věž a mračil se zpoza svých hustých vlasů, které mu spadaly do čela. Jeho bojovně vysunutá brada byla snad ta největší jakou kdy Thor viděl. Nedokázal si ani představit, jak by s takovým hromotlukem mohl byť jenom pohnout.

Скачать книгу