LITMIR.BIZ

Скачать книгу

za všechny a Thor se rozhodl vyrovnat účty.

      Když se přiblížili, seskočil Thor z Mycoples a přistál na čumáku nejbližšího draka. Objal ho a rukama sevřel čelisti, takže je drak nemohl rozevřít. Vyvolal v sobě veškeré síly, které mu ještě zbývaly, a roztočil draka ve vzduchu. Pak ho odhodil pryč. Drak v letu narazil do dvou dalších a všichni se pak v jednom zuřivém klubku zřítili do moře.

      Mycoples zavířila kolem a zachytila padajícího Thora. Ten jí přistál na zádech a ona okamžitě vyrazila ke zbývajícím drakům. Její řev se střetl s jejich. Ona kousala silněji, létala rychleji a sekala hlouběji než všichni ostatní. Čím více byla zraněná, tím méně se zdálo, že si svých zranění všímá. Byla jako ničivý vír a stejně tak i Thor. Ve chvíli, kdy skončili, uvědomil si Thor, že na nebi už nejsou žádní draci, se kterými by se mohli střetnout. Všichni byli na mořské hladině, ať už zmrzačení nebo mrtví.

      Thor si uvědomil, že se vznáší s Mycoples vysoko ve vzduchu, krouží kolem padlých draků dole a kontroluje situaci. Oba těžce oddechovali a crčela z nich krev. Thor věděl, že Mycoples brzy vydechne naposled – viděl krev, která jí tekla z tlamy, každý její nádech zněl jako zalapání po vzduchu, zvuk blížící se smrti.

      „Ne, má přítelkyně,“ řekl Thor a snažil se zadržet slzy. „Ty nemůžeš zemřít.“

      Můj čas už přišel, slyšel Thor její odpověď. Alespoň jsem zemřela důstojně.

      „Ne,“ trval na svém Thor. „Ty nesmíš zemřít!“

      Mycoples vydechla krev a mávání jejích křídel zesláblo. Pomalu začala klesat dolů k oceánu.

      Mám sílu ještě na jeden poslední boj, řekla Mycoples. A chci, aby moje poslední chvíle byla hrdinská.

      Mycoples vzhlédla a Thor se podíval, kterým směrem míří. Viděl Romulovu flotilu rozprostírající se na horizontu.

      Thor smutně přikývl. Věděl, co Mycoples chce. Chtěla pozdravit smrt v poslední velké bitvě.

      Thor, sám vážně zraněný a těžce dýchající, cítil, že to také nezvládne. Chtěl zemřít stejným způsobem jako ona. Přemýšlel, jestli proroctví jeho matky byla pravdivá. Řekla mu, že sám může změnit svůj osud. Změnil ho? uvažoval. Zemře tu teď?

      „Pojďme na to, přítelkyně,“ řekl Thorgrin.

      Mycoples vyrazila hrozivé zařvání a oba dva se společně spustili dolů směrem na Romulovu flotilu.

      Thor cítil vítr a mraky narážející mu do tváře a čechrající mu vlasy. Také vyrazil svůj bojový pokřik. Mycoples vřeštěla, aby se vyrovnala jeho zuřivosti, a když byli dostatečně nízko a blízko k flotile, otevřela tlamu a začala chrlit oheň na jednu loď za druhou.

      Brzy se po moři rozprostírala ohromná ohnivá stěna, která postupně zapalovala lodě. Rozprostíraly se před nimi desítky tisíc lodí, ale Mycoples se nezastavovala. Otvírala čelisti a vysílala kupředu ohnivé koule. Plameny se rozprostíraly, jako by šlo o jednu dlouhou stěnu. Rozezněly se výkřiky mužů.

      Mycoplesiny plameny začaly slábnout a brzy už při jejím výdechu vychrlila jen malé množství ohně. Thor věděl, že pod ním umírá. Letěla stále níž a níž, příliš slabá na to, aby dokázala chrlit oheň. Ale nebyla tak slabá, aby nemohla použít jako zbraň vlastní tělo. A tak se místo chrlení ohně sama vrhala na lodě, mířila na ně svými tvrdými šupinami, bylo to jako by se na ně z nebe snášel meteorit.

      Thor se držel ze všech sil, když se snášeli přímo k lodím. Zvuk praskajícího dřeva naplnil vzduch. Letěla od jedné lodi k druhé, kupředu a zpět a ničila nepřátelskou flotilu. Kolem Thora létaly dřevěné trosky.

      Nakonec už Mycoples nemohla dál. Poté, co zničila spoustu lodí, se zastavila uprostřed flotily a houpala se na vlnách. Přesto ale kolem zbývaly tisíce dalších. Thor se držel jejího hřbetu a dýchal už jen mělce.

      Zbývající lodě se obrátily směrem k nim. Během chvíle nebe potemnělo a Thor zaslechl svištivý zvuk. Vzhlédl a viděl mraky šípů, které k němu obloukem letěly. Náhle ho zaplavila nezměrná bolest. Šípy ho probodaly, neměl se kde skrýt. I Mycoples byla probodaná šípy. Společně začali klesat do vln, dva hrdinové, kteří vybojovali poslední slavnou bitvu svých životů. Zničili draky a většinu imperiální flotily. Dokázali společně víc, než by dokázala celá armáda.

      Teď už ale nezbývalo nic dalšího. Mohli zemřít. Jak se do Thora zabodával jeden šíp za druhým a on se potápěl čím dál hlouběji, uvědomil si, že mu už nezbývá nic jiného, než se připravit na smrt.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Alistair stála na můstku a když shlédla dolů, viděla v hloubce oceán tříštící se o kamenité pobřeží. Zvuk rozbíjejících se vln jí duněl v uších. Silný poryv větru ji málem připravil o rovnováhu, a když vzhlédla vzhůru, jako to udělala v tolika snech dřív, viděla hrad stojící na vysokém útesu. Jeho průčelí zdobily zářivě zlaté dveře. Přímo před nimi stála osamocená postava, obrys ženy, která k ní vztahovala ruce, jako by ji chtěla obejmout. A přesto jí Alistair neviděla do tváře.

      „Dcero,“ pronesla žena.

      Alistair se snažila udělat krok kupředu, ale její nohy byly jako z kamene. Když se podívala dolů, zjistila, že je připoutaná k zemi. Ač se snažila, co mohla, nedokázala se pohnout.

      Vztáhla ruce směrem k matce a zvolala hlasem plným zoufalství: „Matko, zachraň mě!“

      Náhle Alistair ucítila, jak se kolem ní pohybuje celý svět. Připadala si, jako by se řítila do propasti, a když se znovu podívala dolů, zjistila, že se pod ní můstek rozpadá. Padala dolů, pouta za ní vlála vzduchem a ona se řítila přímo dolů k mořské hladině i se zbytky můstku.

      Alistaiřino tělo v ledově chladném oceánu znecitlivělo. Stále byla spoutaná a cítila, jak klesá ke dnu. Když vzhlédla, viděla, jak denní světlo nad ní je stále slabší a mdlejší.

      Náhle otevřela oči a zjistila, že sedí v malé kamenné cele. Na místě, které nepoznávala. Před ní seděla osamocená postava, kterou poznávala jen vzdáleně: Erecův otec. Zle se na ni mračil.

      „Zavraždila jsi mi syna,“ pronesl vážně. „Proč?“

      „Já to nebyla!“ zaprotestovala Alistair slabě.

      Muž si odfrkl.

      „Budeš odsouzena k smrti,“ dodal.

      „Já Ereca nezavraždila!“ protestovala Alistair znovu. Vstala a snažila se jít blíž k Erecovu otci. Zjistila ale, že je připoutaná ke zdi.

      Za Erecovým otcem se objevil tucet strážných oděných v černém brnění. Všichni měli spuštěná hrozivá hledí a zvuk jejich ostruh zaplnil místnost. Chytili Alistair a prudce ji táhli od zdi. Její kotníky ale byly stále připoutané, takže se její tělo napínalo stále víc a víc.

      „Ne!“ zaječela Alistair bolestně, když jí málem utrhli nohy.

      Alistair se probudila, byla celá pokrytá studeným potem. Rozhlédla se a snažila se přijít na to, kde je. Byla dezorientovaná. Nepoznávala malou temnou celu, ve které seděla. Starobylé kamenné zdi, kovové mříže v oknech. Obrátila se a zkusila udělat několik kroků. Uslyšela zarachocení.

Скачать книгу