LITMIR.BIZ

Скачать книгу

za sebou zanechávaly kouřovou stopu. Vznesly se vysoko nad zem a potom se v ostré křivce zase otočily zpět k zemi. Tři šípy – tři drápy sokola, to bylo přece znamení MacGilů. To mohlo znamenat jedinou věc: vítězství. Už za jejího děda se tento signál používal. Nemohl znamenat nic jiného, než že MacGilové vyhráli.

      Ale bylo to možné? Když utíkali, nezdálo se, že by byla jakákoliv naděje na vítězství. Celé město bylo obleženo McCloudy a nezbyl nikdo, kdo by se mohl postavit na hradby.

      Vtom spatřila na obzoru vlajku. Byla vytahována stále výše a výše a byla obrovská. Opět se nebylo možné splést. Byl to MacGilský sokol. Králův Dvůr byl opravdu osvobozen.

      Na jednu stranu pocítila radost a okamžitě se chtěla otočit a vrátit domů. Zároveň si však znovu připomněla všechny ty Argonovy náznaky a svoje vlastní předtuchy. Hluboko v duši cítila, že i přes toto vítězství je třeba evakuaci provést. MacGilové možná získali zpátky hlavní město, ale to přece neznamená, že je Prsten v bezpečí. Byla si jistá, že se blíží něco mnohem, mnohem horšího a že přesto musí své lidi co nejrychleji odvést do bezpečí.

      „Zdá se, že jsme vyhráli,“ konstatoval Steffen.

      „Důvod k oslavám,“ provolal Aberthol, který přišel k jejímu kočáru.

      „Králův Dvůr je zase náš,“ začali volat běžní lidé.

      Odevšad se najednou ozýval jásot.

      „Můžeme se vrátit domů!“

      Gwen však zarputile kroutila hlavou. Vystoupila z kočáru a přehlédla své lidi. Oči všech se upřely k ní.

      „Nevrátíme se!“ řekla hlasem, který nepřipouštěl diskuze. „Už jsme začali s evakuací a budeme se jí držet i nadále. Vím, že Prstenu hrozí mnohem větší nebezpečí, než bylo toto. Musím vás dostat do bezpečí dokud stále máme čas a dokud stále žije naděje.“

      Lidé nesouhlasně mručeli a hned několik okolostojících vystoupilo z řady a rozčíleně ukazovalo na obzor.

      „Nevím jak to máte vy ostatní,“ prohlásil jeden, „ale pro mě je Králův Dvůr domovem! Je to všechno co znám a miluji! Já se nehodlám kodrcat přes moře na nějaký zmrzlý ostrov, když je naše město bezpečné a v rukou MacGilů! Vracím se zpátky!“

      Lidé se souhlasně rozkřičeli, začali otáčet své povozy a přidávat se k revoltě.

      „Má paní, mám je zastavit?“ zeptal se Steffen se strachem v očích.

      „Slyšíš hlas svého lidu, má paní,“ řekl Aberthol a došel až k ní. „Bylo by bláznovství jim vzdorovat. Navíc na to ani nemáme právo. Je to jejich domov. Je to všechno, co znají. Nebojuj s vlastními lidmi. Neodváděj je pryč bez dobrého důvodu.“

      „Ale já mám dobrý důvod,“ odpověděla Gwen. „Žene se na nás pohroma.“

      Aberthol zakroutil hlavou.

      „Oni si to nemyslí,“ řekl. „Já sám o tobě nepochybuji, jenže pouze králové mají možnost činit plány do budoucna. Masy jednají impulzivně. A ti králové jsou králi právě proto, že je ony impulzivní masy podporují.“

      Gwen nervózně přešlápla. Bylo to poprvé, co se lidé vzepřeli jejím příkazům. Mnozí už dokonce odjížděli zpátky k městu. Do této chvíle to pro ni byl naprosto nepoznaný pocit. Ani trochu se jí nelíbil. Je tohle ukázka pořádků, které je v budoucnu čekají? Nejsou náhodou její dny na královském trůně už teď sečteny?

      „Má paní, mám vyslat vojáky aby je zastavili?“ zeptal se Steffen.

      Najednou měla pocit, že hrbatý přítel je jediným, kdo jí zůstal vskutku loajální. Měla sto chutí na jeho otázku odpovědět kladně. Ale namísto toho se jenom dívala, jak se její průvod rozpadá a z valné části obrací. Věděla, že by taková snaha byla ve výsledku marná.

      „Ne,“ řekla slabým, zlomeným hlasem. Nemohla se přitom ubránit pocitu, že se k ní její děti právě obrátily vzpurně zády.

      Nejvíce ji bolelo vědomí, že všechny jejich nynější akce povedou jen a pouze k jejich záhubě a ona s tím nedokáže nic udělat. Nedokáže je zachránit.

      „Nemohu vzdorovat osudu, který pro ně byl určen.“

      *

      Gwendolyn následovala své lidi sklíčeně zpět do Králova Dvora. Právě teď projela branou v opevnění a už odsud slyšela zvuky oslav, odehrávajících se na hlavním náměstí. Lidé byli šťastní, tančili, pili a vyhazovali do vzduchu čepice. Mnozí se vraceli do města s takovou pompou, jako kdyby snad oni sami byli onou vítěznou armádou, která porazila nepřítele a teď slavila zasloužený triumf. Milovali to město, to bylo více než jasné. Každý se mohl přerazit, aby mohl osobně poděkovat Legii a Stříbrným.

      Jediná Gwendolyn se vracela domů plna úzkosti. I ona však měla radost, že je hrozba zažehnána a že vidí Kendricka i ostatní v pořádku a McCloudy poražené. Také si oddechla, když zjistila, že se jejímu bratru Godfreymu podařilo přežít. Seděl teď nedaleko a nechával si ošetřovat zbrusu novou ránu na hlavě. Další do sbírky.

      To však bylo z Gweniných kladných pocitů tak všechno. Nemohla se zbavit dojmu, že se na ně žene něco mnohem horšího, a že by stejně bylo nejlepší se okamžitě zase otočit a odjet odsud co nejdále to jde.

      Jenže nikdo nechtěl taková slova poslouchat. Lidé nic nedali na varování, která jim říkala a dál se šťastně hrnuli do milovaného města. Když vstoupila též, měla alespoň radost z toho, že bylo osvobozeno velmi rychle a McCloudové jej nestačili nijak vážně poničit.

      „Gwendolyn!“

      Otočila se za hlasem a spatřila Kendricka, který právě seskakoval z koně a hnal se k ní. Objali se. Jeho zbroj byla chladná a tvrdá. Illepria se zatím starala kousek od nich o Guwayna.

      „Bratře,“ řekla a podívala se do jeho očí, které zářily radostí z vítězství. „Jsem na tebe hrdá. Nejenom, že jsi ubránil město – ty jsi je na hlavu porazil. Ty a tvoji Stříbrní. Jsi dokonalou ukázkou rytířství. Náš otec by byl hrdý.“

      Kendrick se usmál a sklonil hlavu.

      „Jsem za tvá slova vděčný, sestřičko. Nechtěl jsem nechat ty barbary, aby zničili tvoje, naše a otcovo město. Nebyl jsem na to ale sám. Měla bys vědět, že Godfrey se postavil do čela prvního odporu. Jenom on a hrstka dobrovolníků, z nichž mnozí drželi meče poprvé. A také Legie – všichni ti čerstvě odvedení chlapci je napadli ještě předtím, než jsme my vůbec dorazili.“

      Gwen koutkem oka spatřila, že k nim přichází Godfrey. Na tváři mu seděl jeho typický dobromyslný úsměv. Jednou rukou si na hlavě přidržoval zakrvácený obvaz.

      „Dnes ses již nadobro stal válečníkem, bratře,“ řekla upřímně a položila mu ruku na rameno. „Otec by byl pyšný.“

      Godfrey se rozpačitě usmál.

      „Jenom jsem tě chtěl varovat a potom vypadnout,“ řekl.

      Usmála se.

      „Nakonec jsi ale udělal mnohem víc.“

      V davu se objevili Elden, O’Connor a Conven, jimž v patách pochodovali čerství legionáři.

      „Má

Скачать книгу