LITMIR.BIZ

      KAPITOLA PRVNÍ

      Gwendolyn ležela tváří v trávě, cítila, jak jí chladný zimní větřík spěchá po holé kůži, a když pomalu, pomaloučku otevřela oči, svět kolem ní začal pomalu získávat své skutečné obrysy. Do té doby snila o tom, že je na nějakém vzdáleném místě, na louce zářící slunečním světlem a pestrými květinami, Thor a její otec stáli po jejím boku, všichni rozesmátí a šťastní. Všechno na světě bylo skvělé.

      Ale teď, když se přinutila otevřít oči, nemohl být svět před ní odlišnější. Země byla tvrdá, studená a nad ní se, pomalu vstávaje, netyčil ani její otec, ani Thor, ale monstrum: McCloud. Skončil s ní, pomalu se zvedal a zapínal si kalhoty. Hleděl na ni s uspokojením v očích.

      A náhle si na vše vzpomněla. Její kapitulaci Andronicovi. Jeho zradu. Její napadení McCloudem. Tváře se jí zalily červení, když si uvědomila, jak naivní byla.

      Teď tu ležela, celé tělo rozbolavělé, srdce zlomené a více, než kdy jindy ve svém životě, chtěla zemřít.

      Gwendolyn doširoka otevřela oči a spatřila Andronicovu armádu, mračno vojáků a všichni sledovali tohle divadlo. Její zahanbení se ještě prohloubilo. Přála si, aby se nikdy nevzdala téhle stvůře, místo toho měla raději bojovat a v boji zemřít. Měla poslechnout Kendricka a všechny ostatní. Andronicus zahrál na její ochranitelské pudy a ona mu na to skočila. Přála si, aby se s ním utkala v bitvě: i kdyby při tom zemřela, alespoň by to bylo s netknutou hrdostí a ctí.

      Gwendolyn poprvé ve svém životě s jistotou věděla, že zemře. Z nějakého důvodu ji to ale vůbec netrápilo. Umírání jí už nevadilo, přála si pouze jediné — zemřít tak, jak bude chtít ona — a ona zatím nebyla připravena se vzdát.

      Jak tu ležela, tváří k zemi, Gwendolyn se nenápadně natáhla a nabrala hrst prachu.

      „Teď už můžeš vstát, ženo,“ rozkázal jí McCloud stroze. „S tebou jsem skončil. Teď je řada na ostatních, aby si užili.“

      Gwen sevřela prach tak pevně, až jí zbělely klouby a modlila se, aby to zabralo.

      V jednom rychlém pohybu se otočila a vrhla hrst prachu přímo do McCloudových očí.

      Ten to nečekal, zařval, zavrávoral dozadu a rukama se snažil vytřít si špínu a prach z očí.

      Gwen využila momentu překvapení. Byla vychovaná na hradě, starali se o ni královi válečníci a ti ji učili, že má vždy zaútočit podruhé, než dostane její nepřítel šanci se vzpamatovat. Také ji naučili jednu věc, kterou nikdy nezapomněla: ať už s sebou měla zbraň nebo ne, vždy byla vyzbrojená. Vždy mohla použít zbraň svého nepřítele.

      Gwen se natáhla kupředu, vytrhla dýku z pochvy na McCloudově opasku, rozpřáhla se a vrazila mu ji mezi nohy.

      McCloud hystericky zaječel vysokým hlasem, sejmul si ruce z očí a chytil se za třísla. Když se zalapáním po dechu vytáhl dýku ze svého rozkroku, vyvalila se mu mezi nohama krev.

      Gwen byla z této rány nadšená. Měla ze sebe radost, že dostala alespoň tuhle malou pomstu. K jejímu překvapení ale rána, která by srazila kohokoli jiného, McClouda ani nezpomalila. Tohle monstrum bylo nezastavitelné. Těžce ho zranila, přesně tam, kde si to nejvíc zasloužil, ale nezabila ho. Ani kvůli tomu neklesl na kolena.

      Místo toho McCloud vytáhl dýku, ze které kapala krev, a podíval se na ni se smrtícím pohledem. Začal se k ní shýbat, svíraje dýku chvějícíma se rukama, a Gwendolyn věděla, že její čas právě nadešel. Může ale zemřít s alespoň malým pocitem uspokojení.

      „Teď ti vyrvu srdce z těla a nakrmím tě jím,” řekl. „Připrav se zjistit, jak vypadá opravdová bolest.”

      Gwendolyn se zachvěla a očekávala zabodnutí dýky, smířená s nadcházející bolestivou smrtí.

      Kolem se rozlehlo zavřísknutí a po chvilkovém šoku zjistila překvapená Gwendolyn, že zavřísknutí nebylo její. Byl to McCloud, vřískal v agonii.

      Gwen spustila ruce a zmateně vzhlédla. McCloud upustil dýku. Několikrát musela zamrkat, jak se snažila pochopit to, co se právě odehrávalo před jejíma očima.

      Tyčil se před ní McCloud a z oka mu trčel šíp. Ječel, a když zvedl ruku a zachytil šíp, tryskala z něj krev. Nedokázala to pochopit. Očividně byl střelen. Ale jak? A kým?

      Gwen se otočila ve směru, odkud přiletěl šíp, a její srdce poskočilo, když spatřila Steffena, jak tam stál, držíce luk a ukrývaje se ve velké skupině vojáků. Než si kdokoli stihl uvědomit, co se to vlastně děje, vystřelil Steffen ještě šest dalších šípů. Jeden za druhým padlo šest vojáků stojících kolem McClouda. Šípy jim prorazily hrdla.

      Steffen se stáhl, aby mohl střílet dál, ale konečně si ho všimli a vrhla se na něj ohromná skupina vojáků, kteří ho srazili k zemi.

      McCloud, stále ještě vřeštící, se otočil a vyběhl pryč do zástupu vojáků. Překvapivě stále ještě nebyl mrtev. Gwen doufala, že snad někde vykrvácí.

      Její srdce přetékalo vděčností k Steffenovi víc, než on kdy zjistí. Věděla, že tu dnes zemře, ale hlavní bylo, že to nebude rukou McClouda, nýbrž někoho jiného.

      Celý vojenský tábor utichl, když Andronicus povstal a pomalým krokem kráčel směrem ke Gwendolyn. Jen tam ležela a pozorovala ho, jak se k ní blíží, nesmyslně vysoký, jako by se k ní blížila nějaká hora. Jak se blížil, vojáci za ním uzavírali cestu, celé bitevní pole mrtvolně ztichlo, jediný zvuk vydával vanoucí vítr.

      Andronicus se zastavil několik stop od ní, tyčil se nad ní jako vysoký strom a bez jakéhokoli výrazu si ji prohlížel. Natáhl se a prsty se dotkl scvrklých hlav na svém náhrdelníku. Z nitra jeho hrudi a hrdla přitom vycházel podivný rachotivý zvuk, jako nějaké nechutné vrnění. Vypadal, že ho situace současně zaujala i rozčílila.

Скачать книгу