LITMIR.BIZ

      KAPITOLA DRUHÁ

      Poslední metry z letištního parkoviště už Mackenzie absolvovala v běhu. Do letadla se dostala až pět minut poté, co začal boarding, a když se poté prodírala uličkou, hořely jí tváře a nohy se třásly únavou. Napadlo ji, jestli to i Ellington stihnul, ale většinu jejích pocitů jednoduše zabírala radost, že se do letadla dostala ona sama. Ellington je velký kluk – jistě se o sebe dokáže postarat.

      Její otázka byla zodpovězena v okamžiku, kdy našla svoje místo. Ellington už tam byl a stačil si i udělat pohodlí na sedadle vedle toho jejího. Když ji spatřil, usmál se na a zlehka jí zamával. Mackenzie zakroutila hlavou a zhluboka si oddychla.

      „Náročný den?“ zeptal se.

      „No, začal pohřbem v průtrži mračen, na níž plynule navázala McGrathova kancelář,“ odpověděla Mackenzie. „Potom se všechno rozmazalo v jednu uspěchanou šmouhu a teď jsem tady. Ještě není ani poledne.“

      „Takže už to může být jenom lepší,“ zavtipkoval Ellington.

      Mackenzie zastrčila svůj kufr do horní přihrádky a odpověděla: „Uvidíme. Ale povězte mi, copak FBI nemá vlastní letadla?“

      „Ano, ale jenom pro nejurgentnější případy. A pro superstar agenty. Tenhle případ časově citlivý není a my také nejsme zrovna super hvězdy.“

      Když se konečně posadila, dovolila si na vteřinku se uvolnit. Potom se podívala na Ellingtona, aby zjistila, že v ruce drží obálku velice podobnou té, kterou obdržela ona.

      „Co si o tom případu myslíte?“ zeptal se.

      „Myslím, že je příliš brzo na jakékoliv spekulace,“ odpověděla.

      Ellington mírně zakoulel očima, ale zároveň se na ni hravě zamračil. „No tak. Musíte přece mít nějaký prvotní názor. Co je to?“

      I když nechtěla hlásat svoje myšlenky jenom proto, aby se o pár hodin později ukázaly za zcela scestné, nápad vrhnout se na věci přímo jí naopak nebyl cizí. Navíc to dokazovalo, že je Ellington opravdu tvrdě pracující a odhodlaný agent, jak o něm McGrath mluvil – a jak také Mackenzie sama doufala, že bude.

      „Myslím si, že dokud se to problém nazývá zmizení a ne vraždy, máme ještě nějakou naději,“ řekla. „Ale vzhledem k tomu, že ty lidi zmizeli na lokálních cestách, bych řekla, že ten, kdo to dělá, je taky místní a dobře to tam zná. Ty ženy by klidně mohl unášet, zabíjet a jejich těla ukrývat někde v lesích, kde je najde jen a pouze on.“

      „Začetla jste se do toho už pořádně?“ zeptal se a ukázal směrem k papírům.

      „Ne, ještě jsem neměla čas.“

      „Podívejte se na to,“ řekl Ellington a podal jí svojí složku.

      Zatímco letušky prováděly pasažéry bezpečnostními opatřeními, Mackenzie se v rychlosti probírala materiály. O pár okamžiků později, kdy se jejich letadlo odlepilo od ranveje a vyrazilo směrem na Des Moines, byla stále ještě ponořená ve studiu. Přesto tam příliš mnoho informací nebylo. Stačily však k tomu, aby si Mackenzie zmapovala události a rozhodla se, jak by měli postupovat po příletu.

      Delores Manningová byla třetí ženou, jež zmizela za posledních devět dní. První z nich byla místní a její zmizení nahlásila její dcera. Naomi Nylesová, čtyřicet sedm let. I ona zmizela rovnou ze silnice. Druhou byla žena z Des Moines jménem Crystal Hallová. Měla slušný záznam o promiskuitním chování, když byla mladší, ale celkově nic významného. V době únosu byla na návštěvě místní dobytčí farmy. V prvním případě nebyly odhaleny žádné důkazy o tom, že by to bylo nastražené – jenom auto opuštěné u silnice. Druhé vozidlo byl malý pickup s proraženou pneumatikou. Náhradní rezerva byla připravena k výměně, auto stálo na heveru a kolo s proraženou pneumatikou už bylo sundáno.

      Všechny tři únosy se pravděpodobně odehrály v noci mezi 22 večer a 3 ráno. Od prvního už uplynulo celých devět dnů a ještě stále nebyly žádné důkazy ani stopy.

      Jako obvykle prolistovala Mackenzie dokumenty hned několikrát, aby si vše zapamatovala. Tentokrát to ale nebyl problém, protože tam opravdu příliš mnoho informací nebylo. Vrátila se zpátky k fotografiím – byly na nich venkovské silnice prodírající se hlubokými lesy jako obrovský had, který ale nemá kam jít.

      Pokusila se také představit si tu scenérii očima vraha, který po těch silnicích pod příkrovem noci jezdí. Musel mít trpělivost. A kvůli temnotě musel být zvyklý být o samotě. Tma mu nevadila. Možná, že dokonce práci v temnotě preferoval, nejenom kvůli bezpečnosti, ale také pocitu osamění a izolace. Ten člověk bude nejspíše samotář. Unesl ty ženy rovnou ze silnice a pravděpodobně, když se dostaly do nějaké problémové situace. Oprava auta, propíchnutá kola. To znamenalo, že to nejspíše nedělal ze sportu. Prostě ty ženy chtěl. Ale proč?

      A co ta poslední zmizelá, Delores Manningová? Třeba byla místní a měla v té oblasti nějakou minulost, přemýšlela Mackenzie. Buď to, anebo byla sakramentsky odvážná, že jezdila po těch silničkách takhle pozdě v noci...protože, ať už to byla sebelepší zkratka, nebylo tam jednoduše bezpečno.

      Rozhodla se, že bude lepší doufat, že ta žena byla odvážná. Protože odvaha, nezáleží na tom, jak moc paličatá, často lidem pomáhá se vypořádat s náročnými situacemi. Je to více než jenom odznak cti, je to psychické nastavení, jež lidi pohání kupředu. Mackenzie si představovala Delores Manningovou, nadějnou spisovatelku, jak projíždí v noci po té silnici. Vyšlo jí, že ať už byla odvážná, či ne, nebyla ta představa nijak příjemná.

      Skončila s prohlížením a podala složku zpátky Ellingtonovi. Podívala se přes něj k okénku, za kterým se přelévaly bělostné mraky. Po chvíli zavřela oči, a dovolila své mysli zatoulat se ne do Iowy, ale do sousední Nebrasky. Na místo nekonečných plání a temných lesů, kde znali vysoké domy a dopravní zácpy jenom z televize. Nijak zvlášť jí to nechybělo, ale přesto se nemohla ubránit zvláštnímu vzrušení z toho, že se svým způsobem vrací domů.

      „Whiteová?“

      Při

Скачать книгу