LITMIR.BIZ

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      „Tohle nemůžete,“ řekl Bryers, když nasedli zpátky do auta. Tentokrát to byl on, kdo usedl za volant.

      „Co nemůžu?“

      Bryers si povzdechl a pokusil se vypadat spíše upřímně než káravě. „Já vím, že jste pravděpodobně v podobné situaci ještě nikdy nebyla, ale jednoduše nemůžete říct členům rodiny oběti, že vrah rozhodně neunikne. Nemůžete jim dát naději, když ani nevíte, odkud do případu píchnout. Sakra, i kdybychom mu byli na stopě, tak nám vždycky může nějak pláchnout.“

      „Já vím,“ odpověděla schlíple. „Došlo mi to hned, jakmile jsem to řekla. Omlouvám se.“

      „Není třeba, jen se pokuste příště lépe soustředit. Rozumíme si?“

      „Zcela jasně.“

      Bryers znal město lépe než ona, a tak je zavezl na Oddělení veřejné dopravy. Řídil docela netrpělivě a během jízdy požádal Mackenzie, aby tam zavolala a ujistila se, že je bude očekávat někdo, kdo ví, o čem mluví a zajistí jim potřebné informace v co nejkratším čase. Byl to jednoduchý trik, ale Mackenzie by to přesto ani nenapadlo. V Nebrasce nikdy nic podobného nedělali.

      Cesta trvala zhruba půl hodiny a Bryers byl po celou dobu poměrně komunikativní. Ptal se na detaily z její služby v Nebrasce a především o případu Strašákového vraha. Ptal se však i na její univerzitní studia a osobní zájmy. Mackenzie mu ráda odpovídala na základní informace, ale pokoušela se nezacházet příliš do detailů – především proto, že ani on sám nezacházel moc pod povrch věcí.

      Ve skutečnosti, a přes všechnu snahu, působil Bryers stále rezervovaně. Když se jej Mackenzie zeptala na rodinu, odpověděl jenom tak, aby neurazil, ale zároveň ani nic moc neprozradil. „Manželka, dva chlapci, kteří půjdou na vysokou a pes, který už mele z posledního.“

      Inu, pomyslela si Mackenzie. Pracujeme spolu teprve jeden jediný den a on mě vůbec nezná – jenom to, co se o mě mohl dočíst v mém spisu, kde je toho většina stará už šest měsíců. Nemůžu ho moc obviňovat z toho, že se sám nechce příliš otevírat.

      Když dorazili na Oddělení veřejné dopravy, Mackenzie stále zastávala názor, že je ten agent hoden úcty, ale zároveň už si byla vědoma určitého napětí, jež mezi nimi panovalo. Možná, že on to necítil. Třeba to byl jenom její pocit, ale fakt, že odbyl v podstatě všechny otázky, které se týkaly jeho života, se jí nijak nezamlouval. Také jí to připomínalo, že tuhle práci ještě nedostala. Zatím se jenom přidala, aby vyhověla Ellingtonovi a mohla si vyzkoušet vlastní šance v terénu.

      Vlastně se do toho přimotala jenom díky nějakým zákulisním hrám, při kterých někdo na vyšších postech nejspíše riskoval křeslo. To vrhalo spoustu rizika nejenom na ni samotnou, ale právě i na Bryerse s Ellingtonem.

      Oddělení veřejné dopravy sídlilo v mnohem větším vládním komplexu, jenž sdílelo s několika dalšími institucemi. Mackenzie následovala Bryerse bludištěm chodeb a pokoušela se jej neztratit. Šel velmi rychle, tu a tam zdravil lidi pokývnutím hlavy a očividně to tam znal. Pár lidí jej poznávalo. Zdravili jej rychlými úsměvy a tu a tam mávnutím rukou. Pracovní den končil, a tak spousta lidí v podstatě už jenom čekala na sedmnáctou hodinu.

      Když se konečně dobrali na úřad, který potřebovali, Mackenzie si dopřála trochu uvolnění a radosti nad tím, jak se její den vyvíjel. Před čtyřmi hodinami ještě vycházela z McClarrenovy přednášky, a teď byla najednou až po kolena namočená ve vyšetřování vraždy a pracovala po boku skutečného agenta, který každým pohybem působil dojmem, že je ve své práci skutečnou elitou.

      Došli k okénku, do kterého se Bryers sebevědomě naklonil a oslovil mladou ženu sedící na druhé straně. „Volali jsme sem, že potřebujeme mluvit s někým o jízdních řádech autobusů. Jsme agenti Bryers a Whiteová.“

      „Ano,” odpověděla. „Paní Percellová si s vámi promluví. Je vzadu v garážích autobusů. Musíte projít až na konec chodby, potom po schodech dolů a nakonec zadním vchodem za budovu.”

      Následovali jejích pokynů, procházeli hlouběji a hlouběji do budovy, až už po chvíli mohli i slyšet hučení motorů. Budova byla postavena tak, že hluk nepronikal do kanceláří a reprezentativnejších částí, ale tady vzadu to byla úplně jiná pohádka. Znělo to tu stejně, jako v každé jiné velké garáži.

      „Až se setkáme s tou paní Percellovou,” řekl Bryers, „chci, abyste se ujala vedení.”

      „Dobrá,” souhlasila Mackenzie a nadále se nemohla zbavit dojmu, že skládá jakousi podivnou zkoušku.

      Sešli dolů ze schodů a zamířili k ceduli, na které bylo napsáno GARÁŽ/PARKOVIŠTĚ AUTOBUSŮ. Na konci další krátké chodby se nacházela otevřená kancelář. Za prastarým počítačem tam stál muž oděný do montérek a něco ťukal na klávesnici. Hned za kanceláří se otevíral výhled do rozlehlé garáže. Bylo tam zaparkováno několik autobusů městské hromadné dopravy, a zrovna procházelo údržbou. Tu se otevřely dveře ve zdi opodál a vystoupila z ní silnější, avšak velice energicky působící dáma.

      „Vy jste ti z FBI?”

      „To jsme my,” odpověděla Mackenzie. Bryers sáhl do kapsy a ukázal svůj odznak, nejspíše i proto, že ona žádný neměla. Paní Percellové to stačilo a ihned začala hovořit k věci.

      „Pochopila jsem, že máte otázky ohledně jízdních řádů a směn řidičů,” řekla.

      „Správně,” odpověděla Mackenzie. „Doufali jsme, že nám pomůžete zjistit, který autobus zastavil na jedné zastávce před třemi dny a pokud se to podaří, rádi bychom si promluvili s jeho řidičem.”

      „Jistě,” odpověděla, došla k malému stolku, kde pracoval onen mechanik a přátelsky jej odstrčila. „Dougu, pustil bys mě sem na chvilku?”

      „S radostí,” řekl s úsměvem. Ustoupil od počítače a vydal se zpátky do garáže, zatímco Percellová

Скачать книгу