LITMIR.BIZ

Скачать книгу

se smát.

      “Vypadáš legračně,” řekne mi.

      Převlékla jsem se do tuhé uniformy, která zde pro mě byla. Pramínky vlasů mi visí na ramenou a dělají na látce mokré fleky.

      “Kouše to,” řeknu a nepohodlně sebou šiju.

      “Ale je to čisté,” odpoví Bree a prsty hladí materiál své uniformy. “A nové.”

      Vím, co má na mysli. Je to několik let, co jsme získali něco vlastního, co nebylo ukradené, nalezené nebo recyklované. Toto je oblečení, které nikdy nebylo nošeno. Poprvé za dlouhou dobu máme něco vlastního.

      Společně s novým oblečením také dostáváme ručníky, boty, pyžamo, tužku, zápisník, hodinky, baterku na svícení, píšťalku a kapesní nůž. Je to jako malý dárkový balíček. Z toho, co jsem o tomto místě zatím zjistila, obsah pasuje na tvrz Noix.

      Neena nás vede z domu ven na ulici a po krátké chůzi nás přivítá větší budova. Podívám se nahoru. Vypadá jako městský úřad, ale i tak je jednoduchá a neoznačená.

      Vejdeme dovnitř a okamžitě ucítím vůni jídla. Začnou se mi sbíhat sliny, zatímco Bree se otevřou doširoka oči. Místnost je plná stolů, většina z nich je obsazená farmáři, rozpoznatelnými podle jejich zabláceného oblečení a opálenou kůži.

      “Támhle je Ben a Charlie,” řekne Bree a ukazuje na stůl.

      Všimnu si, že mají oba talíře, do výšky naložené jídlem a oba se cpou.

      Neena si asi všimla toužebného pohledu v mém obličeji, protože se usměje a řekne, “Jděte za nimi. Přinesu vám nějaké jídlo.”

      Poděkujeme jí a jdeme si sednout k Charliemu a Benovi na lavici, která za obsazená farmáři. Všichni na nás slušně kývnou a my se usadíme. Na komunitu, která nepřijímá lidi zvenčí, se zdají být poměrně přívětiví, ohledně náhlého příchodu urousaných, vyhladovělých dětí a jednooké čivavy.

      “Někdo se cítí jako doma,” řeknu Benovi, zatímco si cpe další nálož jídla do pusy.

      Ale do očí se mu vrátil starý ztrápený pohled. Jeho zevnějšek je čistý, ale jeho mysl se zdá být zanešená věcmi, kterými si prošel. A i když jí, dělá to mechanicky. Ne stejným způsobem jako Charlie, který jako by měl požitek z každého sousta. Ben jí jako by jídlo ani nechutnal. A co víc, neřekne ani slovo, když si k němu přisedneme, téměř jako by si nevšiml, že tam jsme. Nemohu si pomoci a mám o něj strach. Slyšela jsem o lidech, kteří si prošli strašná muka a pak se zhroutili hned, jak se dostali do bezpečí. Modlím se, aby Ben nebyl jedním z nich.

      Jsem vyrušená, když se Neena vrátí s dvěma talíři jídla, jedním pro Bree a druhým pro mne, naloženými kuřetem na másle a česneku, pečenými brambory a přílohou z pálivé cukety a rajčat. Už si ani nemohu vzpomenout, kdy jsem viděla takovéto jídlo. Vypadá to jako jídlo z restaurace.

      Nemohu se udržet. Začnu ho hltat a mé chuťové pohárky ožijí. Je naprosto vynikající. Tolik let jsem přežívala na nejjednodušším jídle, nejmenších porcích a učila jsem se netoužit po dalším. Nyní se konečně mohu uvolnit.

      Bree se trochu víc ovládá. Předtím, než sama jí, dá velkou porci kuřete Penelope. Cítím se trochu zahanbená způsobem, jakým hltám své jídlo, jako by na tom závisel můj život, ale etiketa stolování momentálně není mou prioritou.

      U stolu naproti nám si všimnu chlapce, který vypadá trochu starší, než já, který krmí kusy mata pitbull teriéra. Chlapec vypadá přesně jako ten typ, který by pitbull teriéra vlastnil. Má oholenou hlavu, tmavé obočí, zadumané oči a domýšlivý úsměv.

      “Kdo je to?” zeptá se Bree a kývne na čivavu.

      “Penelope,” řekne. “A ten tvůj?”

      “Jack,” řekne chlapec a hravě drbe psa na krku.

      “Myslela jsem, že sem zvířata nesmí,” řeknu.

      Jeho oči se do mých intenzivně a vztekle zadívají.

      “Je to hlídací pes,” odpoví. Potom se podívá na Bree. “Myslíš, že by se Penelope a Jack chtěli přátelit?”

      Bree se zasměje. “Možná.”

      Oba své postaví na zem. Oba si okamžitě začnou hrát, jeden druhého honí a tlapkami chňapou po tváři toho druhého.

      K mému překvapení potom Jack vyskočí na můj klín a uštědří mi velké, uslintané, horké líznutí přes můj obličej.

      Ostatní se smějí a já si také nemohu pomoci.

      “Myslím, že se mu Brooke líbí víc než Penelope,” řekne Bree a zazubí se.

      “Myslím, že máš pravdu,” odpoví chlapec a upřeně se na mě dívá.

      Konečně se mi podaří Jacka odstrčit a rukávem si otřu jeho sliny z tváře, chlapec se na mě dívá, zdá se, že se baví. Odtrhne kus chleba svými silnými prsty a jeden konec namočí do šťávy na talíři.

      “Takže,” řekne předtím, než si kousne, “hádám, že Brooke je tvá sestra.”

      “Ano,” řekne Bree. “A já jsem Bree.”

      I když má plnou pusu, odpoví, “Ryan,” posune se po lavici, natáhne ruku a podá si ji s Bree.

      Potom ji napřáhne ke mně. Podívám se vzhůru. Jeho tmavé oči se do mě zaboří, až mě bodne v žaludku. Ten pocit mi připomíná první okamžik, kdy jsem spatřila Logana: ne ten teplý, pomalu zesilující pocit, který jsem cítila k Benovi, ale okamžitou přitažlivost, ze které se zastavuje srdce. Nechci se ho dotknout, obávám se, že tím prozradím tu přitažlivost.

      Okamžitě se cítím na vině, že k němu vůbec nějakou přitažlivost cítím. Je to jen několik hodin, co jsem snila o Loganovi. Stále mi chybí.

      Podezíravě se podívám na Ryanovu nataženou ruku. Nemám na výběr. Jen tak to nevzdá. Uchopím ji a doufám, že to proběhne rychle. Pak se podívám zpět dolů na své jídlo, doufám, že si nevšimne, že jsem zčervenala.

      Ryan se na mě dívá jak jím. Jen tak tak vidím jeho křivácký úsměv koutkem oka. Dívá se na mě tak intenzivně, že se mi třese srdce.

      “Tvá sestra má zdravou chuť k jídlu,” řekne, hovoří k Bree, ale dívá se celou dobu na mě. “A máslo na bradě.”

      Bree se směje, ale já se cítím rozpačitě a ještě více rudnu.

      “Jen žertuji,” řekne Ryan. “Není třeba vyhlížet tak rozčíleně.”

      “Já nejsem rozčílená,” odpovím ostře. “Jen se snažím v klidu najíst.”

      Ryan při smíchu zakloní hlavu; snažila jsem se ho zbavit, ale zdá se, že ho má slova jen povzbudila. Jeho tmavé oči jiskří.

      “Takže ty jsi z arény,” řekne.

      Nesnadno polknu. “Kdo ti to řekl?”

      A potom si vedle sebe všimnu Charlieho provinilého pohledu. Musel už naše muka vyzradit. To je ale začátek.

      Já nic neříkám.

      “Já tě nesoudím,” řekne Ryan. “Vlastně jsem ohromený.”

      Při těch slovech se Ben ohlédne. Celou dobu byl ve vlastním světě, jako by ztracen ve vlastních

Скачать книгу