LITMIR.BIZ

Скачать книгу

nedbajíc poznámky.

      „Nepozorovala jsem to,“ odvětila Caterina. „Ale nezdá se mi banálním.“

      „Caterino,“ hrozila jí Giovannina prstem, „nezamiluj se mi do něho, bude-li u vás v té poušti bydlet! Ti cizinci jsou jako tažní ptáci – pojednou zmizí, a ubohá dívka zůstane opuštěná se srdcem –“

      „Poslyš, Nino,“ řekla dívka, jako by to vše nebyla ani slyšela, „není mi to milé, že Suntarella před tím pánem o pronajetí bytu v San Cataldě mluvila. Jest to vše její výmysl, ona vlastně pronajímá svůj byt, neb jak víš, byly jí ty tři pokoje ponechány odedávna –“

      „Nuž, co ti tedy do toho?“ tázala se Nina.

      „Snad nic, ale není mi to milé, zapáchá to obchodem –“

      „Och, ty aristokratko!“

      „Nemohla bys to tomu pánovi nějak vymluvit? Pomlouvej naši krajinu. Řekni, že tam zuří malaria. Pomlouvej Suntarellu. Řekni, že je nesnášenlivá –“

      „Nekřivdila bych jí příliš, upřímně řečeno,“ řekla Nina trochu ostře. „Ale je mi to podezřelé, proč nechceš, aby pan Jamaria pod tvou střechou bydlel?“

      „Je mi to lhostejné,“ řekla Caterina, „ale teta Galli je proti tomu. Říká, že se jí to nezdá, – já nevím už co, ale je proti tomu. Luigi při ranní kávě jí vypravoval o Suntareliině úmyslu.“

      „Signora Galli byla vždy přepjata, jí se nic na světě nezdálo dost slušné, ona a dona Paolina –“

      „Ach, chtěla jsem se tě ptát,“ přerušila jí dívka řeč, „jestli se myješ Pear’s soapem; dona Paolina tvrdí, že to nejlepší mýdlo, ba jediné možné. A hle, jsme už u cíle. Old England stojí před námi v celé své slávě.“

      Trvalo to téměř hodinu, než pomocí paní Giovanniny Caterina všechno to vyhledala, ujednala, zaobalit a do kočáru vynésti dala, co vyčetla z dlouhého záznamu nutných a potřebných věcí, jejž po dva měsíce v odlehlém od města domu byla sestavovala. Paní Giovannina klesala už umdlením, tolik byla se namluvila, než na všech „pevných cenách“ nějakou maličkost smluvila, a oči její byly plny výčitek pro Caterinu, která tak lhostejně na její boj s prodavači hleděla a někdy zrádně i jim svědčila. Konečně jely zpět do ulice Giulia. „Půjdeš přece nahoru, doufám?“ tázala se Nina. „Nemohu, teta čeká se snídaní na mne a je už tak pozdě!“

      „Kdy tě tedy uvidím?“ ptala se Nina. „Och, drahá, až zase do Říma přijedu nebo ty do San Catalda. Zítra dopoledne musím k doně Paolině a odpůldne pak jedu domů.“

      „To aspoň brzy zase přijeď!“ a začala ji líbat. „Nezapomněly jsme ničeho tam u těch nesvědomitých vyděračů v Old England?“

      „Ničeho. Děkuji ti za tvé namáhání.“ A objímaly se znova. Konečně odjela Caterina a paní Giovannina stoupala pomalu vzhůru do svého bytu. Když přišla do předsíně, byly dvéře kabinetu, v kterém pan Plojhar sedával, náhodou otevřeny. Pokoj byl v hlubokém stínu, neb stóry byly kvůli slunci zatažené, a mladý muž sedící za stolem zdál se jí úžasně bledým. Kotlet, z kterého pozůstávala jeho snídaně, ležel nedotknut na talíři, jejž byl od sebe odstrčil, jen sklenice vína byla napolo vyprázdněna a pan Plojhar zapaloval si právě ruskou papirosu. Vstal, aby pozdravil, a paní Giovannina vstoupla polekána do pokoje.

      „Odpusťte,“ pravila, „ale jak jste bled! Jste churav? Vy jste nejedl! Zkazila Teresita váš kotlet? Ta nešťastnice!“

      „Ne, ne, “řekl, „nemám hlad, totě vše. Jsem trochu churav.“ A mimovolně si sáhl na prsa.

      „Prsa! A zapalujete si cigaretu!“ zvolala s výčitkou a brala mu ji z ruky. Vzdal se.

      „Pouhý zvyk,“ usmál se, „ani jsem o tom nevěděl.“

      „Pošlu pro Luigiho, je hledaným lékařem, ač ještě mlád.“

      „Ne, prosím vás snažně,“ vyrazil ze sebe rychle a ohnivě, divil se sám, proč tak horlil.

      „Nemáte důvěru?“ tázala se paní Giovannina.

      „K medicíně? Ne příliš velkou. Ostatně jsem zdráv a pan Galli beztoho řekl, že mě dnes navštíví.“

      „Jak jste se včera bavili?“ tázala se paní Giovannina. „Jak se vám líbila moje drahá Caterina?“

      „Ó, je krásná, zajisté, a zdá se velmi dobrou,“ odvětil klidně.

      „Je velice dobrá,“ řekla paní Giovannina. „Má všechny nejlepší vlastnosti. Též malou slabost. Jsme všickni lidé. Je trochu podivínská.“

      „Nepozoroval jsem to,“ řekl upřímně. „Nezdála se mi všední.“

      Paní Giovannina utírala si šátkem obličej, aby úsměv svůj zakryla. Jak stejným tónem a téměř týmiž slovy ti dva sobě navzájem mluvili!

      „Nu,“ řekla, „vždyť ji nechci snad pomlouvat! Je mi na své stáří jen trochu vážná. Pomyslete si, mluví i anglicky. Je to podivné, čemu se děvčata za našich dnů učí. Jinak jest perla. Přeju ji Giggimu.“

      „Jsou snoubenci?“ tázal se poněkud pomalu. Nechtělo mu to slovo z hrdla.

      „Ne. Matka jeho si to však velice přeje. Giggi na ni hledí trochu příliš bratrsky. Zaopatřila by se s ním. Víte, není bohatá, moje contessina.“

      „Contessina?“ opakoval po ní.

      „Ano,“ odvětila. „Sonaresi jsou starou hraběcí římskou rodinou. Býti římským hrabětem neznačí sice tolik, slyším, jako být hrabětem tam u vás na severu neb vůbec mimo Romagnu, ale jméno Sonaresi má dobrý zvuk a jsou s nejpřednějšími rodinami, třeba by jen zdaleka, spříbuzněni.

      I s takovými, jako jsou Colonna, Orsini, Aldobrandini, a nevím s kým ještě. Následkem své chudoby byli poněkud zapomenuti, ale v klášteře Trinità de’ Monti, kde Caterina několik let trávila, seznámila se zase s některými členy předních římských rodin. Dona Paolina Valmarina ujala se Cateriny po smrti její matky a uvedla ji do společnosti. Dona Paolina požívá prý teď přízně královny Margherity. Nevím, co se královně na ní líbí; je sice krásná, ač už mladá není, mně ale by se nikdy nelíbila. Nadutá loutka!“

      Pan Plojhar se usmál, klepy paní Giovanniny ho začaly bavit. Vypravovala tak srdečným, upřímným tónem.

      „A kde přišla slečna di Sonaresi k známosti s tou donou Paolinou?“

      „Neřekla jsem vám, že v klášteře Trinità? Dona Paolina, která do Kvirinálu ještě dlouho nejezdí, neb patří mezi šlechtu papežskému dvoru fanaticky oddanou, hraje si odedávna na ochránkyni sester svatého srdce Ježíšova, kterým onen klášter náleží. Tam seznámila se s Caterinou a vzpomněla si docela na své příbuzenství, nevím z kterého kolena, s rodinou di Soranesi. To jediné jí vadilo, že matka mé milé Cateriny nebyla šlechtičnou. Pocházela z kupecké nějaké rodiny.“

      „A z Prahy, jak mi slečna di Soranesi neb vlastně pan Luigi vypravoval.“

      „Ano, někde z daleka, nevím dopodrobna odkud. Hrabě Soranesi měl velký statek v Lombardii a žil tam od svého dětství, byl tam vlastně domovem a sloužil v rakouské armádě. Tam někde seznámil se se svou ženou. Když se stala Itálie svobodnou a sjednocenou, vrátil se hrabě Soranesi do Říma, vlastně do San Catalda, na ten pustý statek, který rodina jeho po staletí držela. Statek v Lombardii byl prostě a krátce řečeno dávno co důstojník v cizí službě – probil. Žili osamotnělí – neb byli chudí

Скачать книгу