LITMIR.BIZ

Скачать книгу

do té doby bude paní matka jako rys, i ať jede, cesta jí neublíží a Teplice jí znamenitě poslouží.“

      Paní Thámová se zasmušila a zpod víček jí blesklo po doktorovi. Než neodpírala dál a také se jen nucené pousmála, když ji matka pohladila a chlácholila, že je dost silná, že by už třeba zítra mohla jet, a co by tu taky pak v létě v tom horku dělaly —

      Když doktor Held odcházel, vyprovodil ho Thám až na síň. Stanuli nad schody.

      „Mně se zdá, pane Thám, že má rada stran Teplic nebyla vhod.“ Podíval se zkoumavě na Tháma.

      „Také jsem se divil. Vždycky tak ráda jezdila do lázní hrát. Ale já za tu radu děkuju,“ Thám vzal doktora za ruku, „a prosím, kdyby snad byla zase řeč —“

      „Nepolevíme.“ Doktor se usmál a stiskl Thámovi ruku. Sestupuje ze schodů, uvažoval, že v tom snad něco je, ona že nechce a Thámovi že zase tak na tom záleží, aby tu neostala.

      Po této návštěvě nechodil už doktor Held denně k Thámovým. Teprve za týden se tam opět stavil. Zastal jen Tháma, u něhož právě návštěvou meškal herec Amling.

      Thám ho představil. Doktor Held přisedl k nim ke stolu plnému papírů a knížek; ptal se hned po pacientce, že ji dnešní krásný den asi vylákal do zahrádky.

      „Ó dál! Tady pan Amling byl tak laskav a vymohl nám včera kartu do Kanálské zahrady; a tchyně i Paula hned že by se tam mohly dnes podívat —“

      „To je dobře,“ chválil doktor, „je tam krásně a zdravo, čisté povětří z polí. A což oni že nešli? Taky by jim neškodilo trochu jarního slunce. Je tam krásně, všecko kvete —“

      Thámovi se kmitl po rtech trpký úsměv.

      „Slunce – květy – hezká věc, vzácný příteli, ale kdyby nebylo tolik práce.“

      „Tak si udělají pokdy, nic naplat. Tenhle stůl jim zdraví nepřidá.“

      „Ale jsem k němu přikován. A kdybych se i utrhl, budu myslit na práci i na sluníčku i mezi květy. Jsem jako tažný kůň. No a vždyť tu mám pěknou vyhlídku, jak je jaro.“ Přitom ukázal otevřeným oknem; bylo jím viděti pod jasným, modrým nebem přes měkké vlny omládlých korun, v jejich svěží, mladistvou zeleň, nad níž dál strměl v zátopě slunečné záře františkánský kostel.

      Amling začínal být nějak neklidným a čekal patrně, až se hovor tak stočí, aby mohl vstát. A také, jak po Thámových slovech nastalo pomlčení, měl se pojednou k odchodu. Knihu, kterou držel v ruce, položil na stůl a pravil s úsměvem, jako by se omlouval, že často chodí a obtěžuje, ale že je takový čtenář, to že třeba do rána u knihy vydrží a nepovolí, dokud ji nepřečte. Tuhle že také naráz přečetl. Děkoval a litoval, že Teď bude konec, když odjedou.

      Held si ho povšiml, jak stál s knihou před Thámem, jaký to je urostlý chlapík, jak jiskrných očí a že má krásné, bílé zuby; také tak herce pochválil, sotvaže odešel.

      „Ten takhle v trikotu jako Romeo —,“ dodal pak s úsměvem.

      „Na Romea má ještě daleko. Zatím se cvičí jenom tak, vědí. Bety, švagrová, se mu líbí.“

      „Ach, proto je takovým zuřivým čtenářem. Ó knihy! Ó knihy!“ Held se zasmál.

      „A proto také ten lístek do Kanálky, a proto je takový kolega ke mně, on od národního! Teď ono by to zase začalo, jako s návštěvami. Dokud tchyně stonala, byl pokoj. Ale teď hned zas přečetl Spiessa, přečetl-li, a přišel vlastně vyzvědět, je-li švagrová doma nebo kam šla. Teď on za ní žene na Barvířský.“

      „Jdou taky trochu ven.“

      „Ne, nemohu, musím tady ten kus upravit. A nějak mi to nejde,“ Thám chmuře obočí odstrčil sešit před ním ležící.

      „Venku by přišli na dobré myšlenky. Sám sejdu také projít ze starostí.“ Thám pohlédl s úžasem na Helda. „Starosti? Oni?!“

      „Á starostí dost. Teď, když jsem doktorát vyklopotil, co teď —“

      „Oženit se.“ Vpadl Thám ironicky. Held se usmál a mávl rukou.

      „Ach, na svatební traktaci se netěšejí. Pro samé kondice a učení a muziku zapomněl jsem se zamilovat; a teď už nechytnu. Teď poslouchám víc rozum.“

      „A zkušenosti.“

      „Také a pak,“ úsměv zmizel z Heldovy tváře a hlas zazněl vážným, srdečným tónem, „mám starou matku a dvě sestry, a ty nemají nic. Dokud pomáhal starší bratr —“

      „Umřel?“

      Held pokrčil rameny.

      „Nevím, ale nejspíš on zahynul. Vidějí, když Rusové Očakov šturmovali, to sloužil pod Potěmkinem, a to bylo nějaké krveprolití a nic se mu nestalo; ale když Polákům pomáhal —“

      „Což neostal v ruských službách?“

      „Ne, a když on byl trochu nestálý. Když nám otec umřel, byl felčarem u nás v Třebechovicích a dřív na vojně, a nic neostalo, šel bratr do Ruska hledat štěstí; jako muzikant, toť se ví. Ale dal se tam na vojnu a pořídil to na obrlajtnanta. Pak ho to pojednou v Rusku omrzelo, vystoupil z armády a dal se do polské. Pravda, tam mu štěstí přálo víc. Stal se majorem u gardy a na šlechtice ho povýšili, ale vtom to rozdrobení Polska, nešťastný osud Kosciuszkův, vědí. Poslední psaní došlo z Mohyleva, a to už teď budou čtyři léta! Nejspíš on zahynul u Varšavy, když Suvorov Pragu šturmoval, bei dem grásslichen Blutbade – však jistě o tom četli. Sic panímámu a sestry pořád těším, že je v zajetí a že nemůže psát, a kdyby i psal, jakápak z Ruska jistota s psaním. Ale sám tomu již nevěřím. Myslím, že mezi těmi tisíci, které Rusové v té polské Praze pobili, byl také náš Ignác, anebo, a to by bylo horší, že je třeba s uřezanýma ušima mezi mordýři v Sibérii —“

      Doktor Held, jenž se nutil do klidného tónu, umlkl a upřel na okamžik oči do země. Pak rychle zvedl hlavu a vstávaje pravil: ,,A já se za ním strojil.“

      „Oni chtěli do Polska?!“

      „Ovšem. Když tu bratr před pěti lety byl, to z Varšavy přijel k nám do Třebechovic, tak mně to vymaloval, jak tam na mne štěstí čeká, že se mně zachtělo do světa. Smluvili jsme se, že hned, jak budu doktorem, přijedu za ním. Teď jsem doktorát udělal, ale polským magnátem už nebudu.“

      Doktor bral svůj klobouk s prádelníka.

      „Nebudu, ale z Prahy ven, to se mi také nechce. Ich möchte – Venku jaká Wissenschaft, verstehen Sie, und der mocht ich mich widmen. Ale tady tak beze všeho, ohne Protektion. A hledat ji, na to jsem paličák.“ Vážnou tváří se mu rozlil úsměv. „Nebožtík pantáta mně vždycky říkal ‚Trotzkopf‘. To bylo první německé slovo, kterému jsem porozuměl. A tak co teď, was nun. Vidějí, že mám také starosti. No a o těch budu,“ vykročil ku dveřím, „venku, v Kanálce, přemýšlet.“

      Thám mu stiskl ruku.

      „Nemít chleba a chtít výš, to je vždycky utrpení, milý příteli. Ale oni jsou jinak v tom,“ hlas zněl těšivě, srdečně, „jim se to povede.“ Pojednou jako by si vzpomněl: „Snad potkají moji a tchyni, to by se hodilo, to bych moc prosil —“ Okolkoval a najednou vyrazil:

      „Vždyť ona tchyně začíná už stýskat, kdovíjak prý ta cesta jí poslouží, že by snad bylo přece líp, aby letos ostala v Praze, rozumí se s Paulou, s mou ženou.“

      Doktor už

Скачать книгу