LITMIR.BIZ

Скачать книгу

No a jak bylo, co klassencetl – Husy přece ne —“ farář se smál.

      „To ne, jemnostpane —“

      „Samé eminenter,“ doplnil Věk otec a vytáhl z kapsy doklad, synovo vysvědčení.

      Ziegler prohlédl je s upřímným účastenstvím, pochvalně zamručel i hlavou pokýval, Václavovi na rameno poklepal, a že je potěšen, opravdu. Vtom hospodyni zavolal. Věk se znovu začal omlouvat, že hrubě vyrušili, a zeptal se také, cože tedy Múza přinesla panu faráři —

      „I pane, nevím, nevím, bude-li co z toho. Vzývám ji dost,“ vykládal vesele, „ale moc na ní žádám. A ona, to víte, raději řecky, a znamenitě řecky, latině, francouzsky, německy, ale ne tak po našem, v naší milé mateřštině, to se jí ještě nedaří. Ale nutím ji, nutím. Tuhle vidíte, je to smělost —“ vzal knihu na stole na papírech ležící, „Telemachovy příběhy od Fénélona. Krásná kniha, plná básnířské důvtipnosti a kvetoucí čisté obraznosti; znáte ji?“

      Věk přisvědčil, že četl Telemacha za studentských let.

      „Krásná kniha,“ opakoval farář, rozehřívaje se, „a tu bych rád podal vlastenskému čtenářstvu. Ale napadlo mně – francouzský originál je vlastně hrdinská báseň v próze – a tu mně připadlo, abych tomu dal i básnické roucho —“

      „Ach, ve verších —“

      „Ano, napadlo mně, že by tu slušel šestiměr. A to není, pane, snadná věc, to je potýkání, ale milé tady v té samotě. Milá práce a kratochvíle zabývat se s takovým vznešeným duchem. A tak nezradí-li mne Múza – ale tak sedněte, sedněte – Ach, tak, tak,“ vítal spokojeně hospodyni nesoucí chléb, máslo a láhev vína. „Tak zatím tady pojezte, no, jedli, papali, bumbali —“ Pobízel, naléval a zase s Václavem začínal, vyptávaje se ho na Litomyšl, na profesory piaristské koleje.

      „A co dál, co teď, co jste si vybral,“ zeptal se pojednou, „co budete studovat, Vašíčku?“

      „Rád bych práva —“ Věk otec začal o tom, proč vlastně přišli, že na radu a také požádat o podporu, když by byla možná.

      Farář Ziegler byl mu přítelem. Nemusil se ostýchat vše mu povědět o sobě i o synovi. Ziegler naslouchal s účastenstvím; když Věk řekl, že by Václav snad musil ze studií, zavrtěl sebou a maně vyrazil: „Ne, to ne, to by byla věčná škoda!“

      „Václav to chce zkusit sám, sám si hledat živobytí. A tu jsme chtěli vás, důstojný vlastenče, prosit a prosíme, máte v Praze známosti —“

      „Mám, to mám,“ vpadl Ziegler, „hned jsem na to pomyslil, dřív nežli jste řekl. Rád, opravdu udělám, seč budu —“ Vida, že se Václav radostí začervenal, poklepal mu na rameno.

      „Tak to je hezké, Vašíčku, že máte takovou kuráž. A vždyť já to taky znám, taky jsem zkusil, co je zle. Byl jsem pravý mendicus, nic jsem neměl, a přece se našli dobří lidé a nejprve nebožtík páter Vrba, pánbůh mu odplať! No tak, Vašíčku, chutě do boje. A nějaká rekomandace se taky najde —“

      „Myslíme taky na doktora Helda —“ přidal Věk.

      „A bodejť, bodejť. Medicus Ordinarius v tolika vznešených rodinách. No, sursum corda, Vašíčku. A co je nového ve světě?“ zeptal se pojednou Věka, „co Patrčka solničky?“

      „Taky naříká, taky mu obchod uvázl. Tuhle jsem s ním mluvil, povídal, že by všeho nechal, že před tím bankrotem nakoupil draho zboží a teď mu kleslo na ceně, že prodělal hrůzu peněz.“

      „To věřím, že by všeho nechal,“ opakoval farář, „kupectví ho netěší. Raději by se perem oháněl. Skládá,“ vyhrkl živěji, „básně skládá a slušné, opravdu, ač je vlastně samouk. No jezte, Vašíčku, papali, bumbali,“ pobízel vesele a hned zase vážně pokračoval: „Ale z pera není živobytí, zvláště tohoto času. A co pan Polák,“ vzpomněl vyjasněně, „pan korouhev-ník nebyl teď u vás v Dobrušce?“

      „Už od jara ne.“

      „Čekám ho, psal, že přijede. To se u vás taky staví. Těším se na něj a na nové jeho básně. Ty snad dojdou dřív nežli on. Psal, že mi nějaké pošle a pak že sem přijede na popravu.“ Farář se usmál a hned zase nadšeně:

      „Pane, to je básníř, toho Múza miluje. Německou opustil nadobro. Slíbil mně, že chce a bude stati k straně věrných synů vlasti, že totus quantus se zasvětí českému básnířství. Už se také česky podpisuje, na to jsem jej také přivedl. Už Matěje nechal a je Milota, Mi-lo-ta,“ vyslovoval měkčeji, „a Zdirad nadto. Milota Zdirad Polák, český důstojník a básníř. A bude teprva! Ten básnířským nadchnutím už teď mnohé převyšuje. Ale ad vocem Milota, Zdirad – příteli vlastenče,“ obrátil se k Věkovi, „vy byste se měl také dát překřtít. Nás novokřtěnců je už kupka, tady u mne to přijali, jak jsem ponavrhl. Já jsem Liboslav, Polák Milota, páter Král Mírovit; Patrč-ka také, ten je Silorad, miluje fyziku, však víte. Silorad – a vy – co vy.“

      „Nespisuju, pane faráři —“

      „Na tom nezáleží. Ústecký doktor Koráb také nespisuje a přijal vlastenecký křest. Je Lékoslav. O to běží, aby se každý už svým jménem veřejně za vlastence přihlásil, aby okázal své smýšlení. Nač ty Fridolíny, Edmundy, Richardy, jak teď romantika dala módu, my máme svá jména a jadrná. Když se jen domácích jmen u nás užívalo, bylo líp. Tak jen světu ukázat, že jsme Čechové, že tu jsme, a to posílí také mnohé váhající.“

      „To ano, vlastenče, to ano,“ posvědčoval horlivě Věk. „To se dám překřtít —“

      „Už jsem na vás myslil. Jste muzikus, milujete lad, proto budiž vaše jméno Ladislav —“ Pojednou obrátil se k Václavovi. „A co vy, dilectissime – Vy ovšem máte české jméno, pravda, ale druhé neuškodí. Milujete vlast, to vím, proto se budete, doufám, rád psáti Vlastimil. Václav Vlastimil. Tak – Jste do bratrství přijati,“ dodal vesele, potěšen a podav oběma ruku. „Teď ještě musím také,“ vzpomněl si, „dopsat Pepíčkovi do Malina, aby se také pokřtil —“

      Věk rozuměl, že Pepíček je malínský lokalista Devoty, s nímž se tu na Dobřanech seznámil.

      „Tuhle mi psal,“ vypravoval Ziegler žertovně, „takové důležitosti, že má poříz a že si koupil nový soustruh. On vám je truhlář, sekerník, soustruž-ník, všecko, pořád něco kutí, a hodiny také sbírá; psal, že teď sehnal troje nové, tj. tuze staré, něco zvláštního. Ale o Rautenkrancovi,“ čelo farářovo se zachmuřilo, „píše, že mu není valně, že pořád postonává. Chce z Nových Dvorů pryč, žádá o faru v Sedlci a snad ji dostane —“

      „A co pan vikář v Častolovicích?“ ptal se Věk.

      „Pan vikář Rayman? Ó, ten nás překvapí. Psal mně nedávno, že pracuje o veliké básni, že je biblická, ale víc ani muk, o čem, jaký bude její titul, to dosud tají.“ —

      V pokoji, v němž od zaklopeného nebe bylo šero, pojednou prosvitlo.

      Mraky se rázem roztrhly a kus modrého nebe zářilo. Věk vstal, že musí dál, na Nové Město, jak už řekl. Ziegler, chystaje se jej vyprovodit, obrátil se po Václavovi.

      „Počkejte, Vašíčku, přijdu hned.“ Vzal čepici a vyšel za Věkem ven. Václav viděl, jak kráčeli po záspi, jak stanuli před zahrádkou a že otec sebou nějak trhl, jako by se něčeho lekl. Pak mluvil, jako by se bránil; viděl, že farář Ziegler se ohlédl po oknech a spatřiv

Скачать книгу