LITMIR.BIZ

Скачать книгу

MLADÉ ŠLECHTIČNĚ A STARÉM JEJÍM STRÝCI

      „Jistě něco do novin posílá,“ pravil Kramerius, rozbaluje list u psacího stolu.

      „Nějaké skládání,“ mínil Šedivý, jenž usedl na židli vedle té, na které ležel jeho plášť, poblíže nevelikých kamen kachlových zelené barvy.

      „Ach – to jest divné skládání!“ zvolal Kramerius, jenž zatím list Vavákův zběžně prohlédl. „Poslechni!“ A opřev se zády o psací stůl, jal se čisti. „Nejmilejší pane vlastenče! Upřímný Čechorode, Zemovlastní Rečovode!“

      „Aj, to je titulů!“

      „Veleslavín by se jim hrubě divil. Ale tohle je ještě divnější. Poslouchej.“

      I četl Vavákovu zprávu obšírně psanou o jakémsi myslivci Maternovi, jenž mnohá léta sloužil na Poděbradště a na Kolínště. Ten myslivec že byl jediný ze všech, protože byl na lid hodný, uznalý a spravedlivý. Ale právě proto že se nezachoval svým představeným, a když nejednal tak krutě, an toho nedovedl, jak oni poroučeli, byl ze služby propuštěn, ač jinak byl ve službě a ve všem úplně zachovalý, to že on, Vavák, dosvědčuje na své dobré svědomí. Ten Materna že se pak odstěhoval do Městce Králové se svou dcerou, jsa už kolik let vdovcem, jediného syna maje ve Vídni.

      A ten že byl také jeho jediná naděje, neboť starý Materna žil chudě, ač byl šlechtic, ze starožitného rodu Maternů z Květnice. Doufal, že syn zase tu slavnou famílii do vzhledu uvede; ale zatím že smrt všemu konec učinila, neboť ten jediný syn, urozený a krásný mládenec, že se utopil, vrátiv se z Vídně, ve vsi Senici v rybníce pod Srbcem, když tam o honě střílel divoké ptactvo.

      „A tady si Vavák zaveršoval,“ pravil Kramerius a nahnuv se ukázal Šedivému prosté náhrobní verše vesnického rychtáře, pod nimiž bylo připsáno:

      „První Materna s Čechy kvetoucími do Čech z Charvát přišel, poslední Materna s Čechy hynoucími zahynul a zašel.“

      „A co chce Vavák, proč ti to oznamuje? Do novin snad?“

      „Ne, to ne, to už je staré. To se stalo před osmi lety, a před šesti umřel starý Materna. Zůstala však jeho dcera –“

      „Ach! A co ty –“ Šedivý usmívaje se pohleděl příteli do očí. „Snad se jí nemáš ujmouti. Je mladá, hezká? To by Vefinka –“

      „S Vefinkou se asi nejdřív poradím o tom děvčeti. To se neboj. Ale Vavák se doptává, nevěděl–li bych mezi známými o nějakém vhodném místě pro tu mladou Maternovou, aby jsouc takového staročeského rodu, nemusila snad někam do služby.“

      „A co teď najednou, když jsi řekl, že ten Materna umřel před šesti lety –“

      „Umřel; ale po jeho smrti ujal se jeho dcery, jak Vavák píše, městečky farář. Teď umřel, a děvče nemá, kam by se podělo. Ovšem –,“ a Kramerius zase četl:

      „To ještě zůstává, že starého Materny bratr byvši v onu sedmiletou vojnu majorem, zdali živ jest a syny má–li, nemohu se dovědět.“

      „To bude těžká věc,“ prohodil Šedivý, zamyšlen před se hledě, jako by se rozpomínal. „Nikdy jsem o něm neslyšel.“

      „Já také ne. A Vavákovi bych rád byl po vůli, a pak má pravdu. To děvče je ze starého českého rodu –“

      „Je v tom jako celý náš národ – někdy bohatý, slavný; počkej, to budu pátrat.“

      Vtom Kramerius zvolal:

      „Ach, P. Vrba nám pomůže! Ten těch šlechtických rodů zná, snad o tom majorovi ví. Zeptám se ho – A pak –“

      Umlkl, neboť jak povykročil, zahlédl venku někoho přecházeti. Šel těsně kolem dveří, ano nahlédl do nich; a již vchází. Muž v makovém plášti!

      Vešel důstojně, rozhlédl se, pak se odměřeně zeptal, je–li na prodej nějaký Paprocký.

      Šedivý se bezděky usmál a zamrkal na Krameria. Ten oznámil, že má teď jen díl o stavu rytířském.

      „A jsou ještě jiné díly? Také o panském?“ ptal se pan Lidl vážně. „Také o panském.“

      „Ten bych si také zamluvil. A co tenhle stojí –“

      „Tři zlaté.“

      Měšťan se podíval udiven na Krameria a řekl úsečně, ne bez pohrdání: „Tohle?! To jsou ty české knihy drahé.“

      „Protože jsou vzácné a jednají o vzácných rodech,“ dodal Kramerius s úsměvem. Lidl na okamžik váhal, pak, vytáhnuv sáček plný strakatých bůstek, vysázel na stůl tři zlaté, a schovav Paprockého pod plášť, odešel zase s takovou strojenou vážností, s jakou přišel.

      Oba přátelé hleděli za ním zvědavě i s úsměvem.

      „Tenhle šlechtic?!“ divil se Kramerius. „Ten jeho přeplatek nechám P. Vrbovi, beztoho má chudých studentů celý rejstřík.“ Bera na se plášť, ptal se, jak P. Vrba prve toho v makovém plášti jmenoval.

      „Už si nevzpomenu. A vidíš, měli jsme se ho na Vrbu zeptat. Snad mu pomáhá hledat šlechtictví,“ mínil Šedivý, taktéž se maje k odchodu. „A teď aby také nám pomohl. Či vlastně té Maternové. Jaká asi je –“

      „Vida, vida, jak se, vlastenče, začínáš starat o mladou urozenou slečnu,“ děl Kramerius již na ulici, kam vyšel za přítelem, oznámiv svému pomocníku, kdy zase odpoledne přijde.

      Prokop Šedivý se zasmál.

      „Musím se starat,“ pravil, „ty pro Vefinku a u Vefinky bys mohl snadno zapomenout. Teď půjdeš jistě kolem.“

      „Půjdu, ale na tu Maternovou nezapomenu. Budu se starat a ty se po tom majorovi také sháněj.“

      Podali si ruce a rozešli se. Šedivý Železnými dveřmi zašel, Kramerius pak mířil směrem ke Spálené ulici. Věděl, že v tu dobu zahlédne u okna svou Vefinku.

      Stará Hanělka už dala na stůl, farář Hejna chodil z pokoje do pokoje, od okna k oknu a mrzel se na Matouška; ale ten nepřicházel. Už bylo poledne dávno odzvoněno, už konečně se dal starý farář broukaje sám do jídla, když P. Vrba vstoupil. A nic vesele, a také se nic nebránil, když farář ho začal plísniti, polo doopravdy, polo štiplavým žertem. A to starce zarazilo. Matoušek měl odmlouvati, měl se brániti, tak to farář měl rád, a to teď nic. Jen nějak roztržitě vypravoval, že byl v Expedici a co tam slyšel. O sedlákovi ani nehlesl. Kdyby byl pověděl, že ho zavedl až do kasáren, do jejich někdy domu, z něhož je vypudili, byl by se farář opravdu zlobil. A to P. Vrba nechtěl. Po obědě zašel farář do svého pokoje a tam se uložil na nízkou pohovku, aby si zdřiml. Matoušek to také zpravidla dělával ve svém pokoji. Ale dnes se nenatáhl na pohovku, nedal šátek přes obličej jako jindy. Sedě u kamen, myslil nejvíce na starého sedláka. Nabídl se mu v Expedici za průvodce z přirozené náklonnosti k lidu.

      Sám byl z něho. Pocházel z pohorské vesnice hradeckého kraje a do studií se dostal, jsa už na studenta hezky při letech. Byl už tkalcovským tovaryšem. Studuje bydlil u chudých lidí, ze semináře pak, když ho vysvětili, dostal se zase na ves, do hor, mezi samou chudinu. A ze vsi se pak skoro ani nehnul. A to se mu pamatovalo. Něco selského v něm vždycky zůstalo, i v chování jeho i v řeči a žertu. Na pány nedržel, jsa vždy při poddaném lidu, ač jinak ani studium ani jeho vážné postavení nepovznesly jeho sebevědomí tak, aby neměl před vrchností a před vojenskými důstojníky, před nimiž jeho rodiče i všichni ve vsi mívali strach a poníženou úctu, respekt až přílišný.

      Teď

Скачать книгу