LITMIR.BIZ

Скачать книгу

Nevím, kde se Hanělka toulá. Beztoho ještě po jiných novinách –“

      „Ale budou dnes noviny?“ tázal se zapomnětlivý stařec.

      „Budou, je sobota. Ale počkají,“ a vstav hledal chvilku na stole mezi papíry, až vytáhl odtud list. Venku hlaholily ztemna a vážně zvony kostela Na Slovanech.

      „Mám tu pěkné epitaphium – včera jsem je slyšel a opsal,“ děl P. Vrba a postavil se s listem před faráře. „Komupak?“

      „Bude hned vidět. Uhodnou hned.“ A jal se čisti:

      Siste viator!

      Hic jacet imperator –

      rex non coronatus –

      ordines cassavit,

      templa exvacuavit,

      scholas reformavit,

      has germanisavit –

      Umlkl, upřel oči na starce a pravil:

      „Už vědí, pane faráři –“

      Ten pokývl holou hlavou a pravil:

      „Je to pravda. A nás že z domu vypudil,“ doložil trpce. „To přidejte.“

      Mínil dům pro vysloužilé světské kněze, v němž tolik let spokojeně a klidně žil, a s ním P. Vrba, až před šesti lety ústav jejich byl patentem císaře Josefa II. zrušen a před pěti lety v kasárny přeměněn. Smutně i roztrpčeně se loučil se starými druhy i s budovou, v níž se mu tak zalíbilo. Ale svého „Matouška“ si tak oblíbil, že se s ním rozloučiti nemohl. P. Vrba musil s ním do nového bytu, jejž farář najal nedaleko bývalého. Nechtěloť se mu z končin, na něž tak uvykl. Teď živěji na minulá léta v tichém domě do Hurtovy ulice hledícím připomenut, jal se vyptávati na pohřeb císaře Josefa, jenž právě před týdnem zesnul; zapomnělť, že už včera navečer mu jeho společník, když se z města vrátil, vypravoval, čeho se byl dověděl o pohřbu, jenž byl v úterý večer o šesté hodině, i to, že dvorní rada Kvaryn, lékař císařův, za to, že neztajil mocnářovi nebezpečenství smrti, dostal od něho darem tisíc zlatých a že byl povýšen za svobodného pána.

      P. Vrba trpělivě znovu vypravoval i odpovídal, jenže teď častěji se po dveřích ohlédl i sluch napínal, nejde–li stará Hanělka, jíž se nemohl s novinami dočkati. Až konečně! Přede dveřmi si někdo nohy otírá, na dvéře klepe – a již vstupuje stará, nevelká žena šedých vlasů, smědá, šedých očí, zahalená všecka do hrubého šátku, mokrého od deště a sněhu.

      Jen pozdravila a hned živě vykládala, že nemohla dřív přijít, že zapomněla a že šla na staré místo pro noviny na plácek sv. Anežky, ale odtud že dnes musila do Michalské ulice, tam že je teď Expedice, zrovna vedle Železných dveří, u Zlatého půlkola.

      Vtom už složené číslo Krameriových poštovských novin pod šátkem dobře ukryté vybalila. Podávajíc je ještě živěji líčila nové nesnáze, co bylo před Expedicí lidí, jak se mačkali a tlačili, jak všichni na noviny čekali, co a jak ve Vídni, až P. Vrba, chvatně rozbaliv číslo, výklad jí přerušil, že je dobře, aby šla přiložit.

      Hanělka jen dvéře zavřela, a již měl P. Vrba židli u kamen, proti tmavé lenošce, v níž seděl shrbený staroušek holohlavý. Usednuv obrátil se trochu bokem k oknu, aby lépe viděl, neboť v jizbě se dosud nevyjasnilo pro déšť a sníh venku padající.

      Nastala chvilka, na kterou se oba staří kněží těšívali. Tak sedali pokaždé, když došlo nové číslo novin. P. Vrba čítal, farář Hejna v lenošce skrčený poslouchal, častěji polohlasnými výkřiky úžasu nebo otázkou čtoucího vyrušoval, nebo dobře nepostihnuv žádal, aby to Matoušek znovu přečetl. A ten čítal o turecké vojně, o té vždy nejdříve, neboť ho zprávy z bojiště zvláště zajímaly, pak ostatní zprávy, a nevynechal ani „závěsku“ Krameriových c. k. pražských poštovních novin, kdež ohlašovány staré a nové české knihy. Ba této rubriky si zrovna tak bedlivě všímal jako válečné. Často se ovšem s farářem u čísla poškorpil, zvláště když se v tom nesnášeli, jak bude s Turkem; toho se farář bál a myslil, že naši naposled prohrají, a v tom mu Matoušek prudce odporoval.

      Této chvíle však, nechav bez pobízení Turka a válečných zpráv, hledal chvatně Vídeňské noviny. V kamnech živěji zapraskalo, jak Hanělka venku přiložila.

      „Jak nyní slyšíme, uherská, koruna ne do Prešpurku,“ začal P. Vrba, přehlížeje číslo od konce, a již se zastavil. Ta zpráva ho chytla.

      „Ne do Prešpurku, nýbrž přímo z Vídně na hrad Kyce knížete Esterházy odvezena bude, a odtud teprv vezmouce ji uherští rytíři, odnesou do Budína.“

      „Vida,“ zvolal, spustiv pravici s novinami na koleno a na faráře hnědé oči upřev. „Uhři ji dostanou, a což my? Co bude s naší svatováclavskou korunou? Té přece ve Vídni nenechají?“

      Vtom se ozvalo venku hrčení kočáru, ale vtom už také utichlo, jako zrovna před jejich domem. Páter Vrba přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Ano, před jejich domem stanul povoz. Měl červená kola i červený spodek, svršek pak se skleným oknem, shora černý, v dolejší polovici světle zelený, spočíval na mohutných perách. Obyčejný fiakr, jak také bylo patrno na koních v řemení bez chomoutu i na kočím, který v límcovém plášti seděl na červeném kozlíku.

      „Někdo tu vylízá,“ oznamoval P. Vrba, obraceje se od okna k faráři. „Nějaký mužský –“

      „A jde sem do domu?“

      „Jde. Má makový plášť. Nějaký měšťan, tuším – Ke komu asi –“

      „K nám ne. Pojďte, Matoušku, a čtěte!“

      Matoušek poslechl. Ale jen začal, že „dne 14. Jeho cis. král. Milost náš slavný mocnář Josef II. tak velice chřadnul, že lze nebylo jeho drahého živobytí zachovati, a že v této těžké nemoci pozůstával až do dne 20. a okolo půl šesté hodiny ranní k nevypravenému zármutku veškerého lidu že ducha svého vypustil –,“ a již někdo klepal na dvéře a hned také vstupoval. Ten v makovém plášti. Jak smekl, bylo mu dobře viděti do plné, hladce oholené tváře. Byl asi padesátník. Zardělá barva jeho líce nápadně se lišila od bělostného tupetu s copem podvázaným mašlí. Vstoupiv, byl patrně překvapen holohlavým farářem v lenošce, kterého se tu nenadál a jehož zapadlé, veliké oči zkoumavě na něj hleděly. Host, požádav nápadně vážně a důstojně, aby směl odložiti, sňal plášť a položil jej na truhlu u dveří. Měl zelenavý frak šosů málo vykrojených, po kolena dlouhých, červenou vestu, na níž se blýskalo mocné zlaté joujou, zelenavé spodky po kolena a boty s kopnami. Snažil se jednat a mluviti vážně a důstojně. Než nebylo mu to přirozeno. Na strojeném mluvení jevilo se to nejpatrněji. Přitom musil si každý povšimnouti jeho mocného, zažloutlého chrupu, na nějž hořejší ret takřka nestačil, aby ho zplna zakryl, jmenovitě mohutné přední zuby široké. Host mluvil německy; ohlásil, že se jmenuje Lidl, že je majitel domů na Starém Městě a že hledá P. Vrbu. Ten hlavou pokynul, a obrátiv se po faráři, pravil: „A tu je pan farář Hejna.“

      A k měšťanu zase pravil:

      „Prosím, umíte česky?“

      Ten překvapeně odvětil:

      „Jak by ne – vždyť jsem Čech, ale mluví–li člověk s učenými pány –“ P. Vrba se ušklíbl a rychle pravil:

      „Já se proto ptal, že tuhle pan farář, a je také učený pán, neumí německy.“ Pan Lidl neutajil svého překvapení.

      „Jsem ještě ze

Скачать книгу