LITMIR.BIZ

Скачать книгу

svahu nad mělkým, lučinatým údolím, nyní vybledlým a pustým. Na té výšině zarazil vůz u staré plané hrušky, jejíž žlutohnědé listí, hrubě prořídlé, hlasně šelestilo v studeném větru.

      Tady Věk naposledy Vašíka přivinul, políbil, pohladil. Hoch vylezl z vozu, nevěda jak. Viděl otce, jak se ještě vychýlil, ruku mu podal, slyšel jeho slova, ale v svém pohnutí nerozuměl. Vůz se rozjel. Věk se dosud ven nahý.bal, kyna Vašíkovi, jak dlouho bylo možná. Ten stál jako kamenný, hledě za vozem, jehož bělavá plachta, třesouc se u větru, vzdalovala se dlouhou silnicí jako plachta mizející lodi, až v ohebu, za vyrudlým břehem, zanikla —

      Zůstala jen prázdná silnice. Vašík pobledlý chladem a rozčilením stál a čekal, jako by vůz se měl ještě jednou objevit. Ale prázdno, pusto. Stál sám, sám, tak opuštěný, jak bolestně cítil; a tak dlouho nikoho neuvidí, a tak daleko domů, tak daleko – Nohy mu slábly, jako vysílen usedl u cesty do chudé trávy a dal se do usedavého pláče. Výš nad ním, ve břehu šelestila stará planá hruška a vítr roznášel její chudé, zlatohnědé listí —

      VII. O NOVÉ SPOLEČNOSTI A SMUTNÉ NOVINĚ

      Za zimního podvečera, bylo třetího prosince t. r. 1804, seděl Jeník rytíř z Bratřic v druhém pokoji svého bytu na Spálené ulici u tmavého psacího stolu, na němž hořely dvě svíčky v stříbrných svícnech. Byl v županu a.přebíral se v otevřené zásuvce plné papírů. Už hodnou chvíli hledal malou pergamenovou knížku, kterou si přinesl z vojny, z posledních let, kdy stával se svými granátníky proti Francouzům, a do kteréž si zapisoval i v tichém stanu i na piketě nebo po srážkách. Naposledy před pěti lety, po krvavé bitvě u Stockachu.

      Záznamy ty hledal bez rozčilení, klidně, pozvukuje si přitom příjemným hlubokým hlasem. Do tlumené noty dudácké písně zaharašilo chvilkou z ulice hrčení kočárů a stále hučel praskavě oheň v bílých, starších už rokokových kamnech v koutě pokoje vpravo ode dveří.

      Papíry ze zásuvky rostly na stole do kupky a pořád knížka nikde a pořád jako včelí bzukot ta tlumená nota; pak už se jen první dva verše opakovaly: „Kdyby mně to pánbůh dal, aby si mě dudák vzal —,“ až naráz ztichly, jak setník nahlédl do svazku listin. Nahlédl a neodložil jako ostatní, nýbrž přehlížel, obracel prostý seznam, sloupce holých slov. Byl to ouřední, německý inventář pozůstalosti po nebožce matce, zemřelé před devíti lety v Táboře – Kolik let už neměl té listiny v rukou. Jemu ta mrtvá slova oživovala, mnohé z těch předmětů mihly se mu jasně v barvách a v podobě, jak je doma viděl. Kus mládí z nich vanulo a zjasňovaly obraz matčin.

      Neunavovalo ho čisti seznam nábytku, náčiní, šatstva – Vzpomněl na ten „Halstuch mit türkischen Blumen“, mihla se mu „Puderschachtel“ a „Tabak-Tose“ otcova, matka nešňupala jako mnohé dámy, a „Prisl–Ribeisen“, jímž starý Drábek třel tabák. A dva obrazy tu, Panny Marie a svaté Máří, na ten se pamatoval, a tu za kuchyňským náčiním „verschiedene Betbücher“ – V sametu vázané francouzské, ty tam jistě byly, a starší ještě, v stříbrném kování, české, jež měla matka po paní bábě na památku —

      Nebožka matka jako by vedle stála. Viděl ji, důstojnou postavu (byla rodem Malovcova z Kosoře) v napudrovaném, vysokém účesu, v hedvábných šatech dlouhého života, jak sedí v těžkém kočáru ohromných per vedle nebožtíka otce v bílé vlásence s copem a on sám jako chlapec s mladší sestrou proti nim, jak v neděli ráno vyjížděli do kostela z radvanovského zámečku alejí vysokých topolů suchou silnicí vyzářenou ranním sluncem, jak kočár hrčel, skřivani zpívali, jak se kolem osení zelenalo a vlnilo, jak bylo pěkně, volno, veselo.

      A jak se s matkou pak loučil, když ho přísný otec vyvážel do Prahy k jezovitům do semenarium svatého Václava v Dominikánské ulici, do oddělení nobilium. V zamyšlení obracel list, zrak utkvěl na poslední stránce, již podepsali ouředně „Petrus Žiwna Magts-Raitoffizier“ a „Johann Kellner Swgedek toho“ a „Wencl Wlach Swiedek“.

      Setník už nečetl. Hleděl do minulých let, vzpomínal, jak se s matkou shledal, když se vrátil z turecké vojny, od Bělehradu, kdež byl s Laudonem jako fáhnrich, a jak psávala pak za ním do pole, když bojovali s Francouzi, jak když byl u Limburku raněn —

      „Pane barone,“ ozvalo se za ním uctivě, „poslušně hlásím, že je čas, aby ráčili jít —“

      Tak hlásil Lukáš Burian, chlapík jako hora, asi čtyřicetiletý, někdy tesař granátnické setniny Jeníkovy, samým kapitánem z vojny vykoupený, nyní jeho sluha, v tmavé kamizole, v tmavých vlněných punčochách a ve střevících.

      „Kolik je hodin?“ ptal se Jeník.

      „Půl sedmé pryč.“

      „Ráno přišly dvě karty —,“ rozpomínal se rytíř.

      „Tři, pane barone, od pana hraběte Des Foursa, od pana rady Štěpá-novského a od paní baronky Skronské. Tam dnes ráčejí, donesl jsem oznámení.“

      „Já vím.“ Skládal papíry zase do zásuvky. „Jak tam je?“

      „Pěkně, tiše mrzne.“

      „Plášť, klobouk a vodu uchystej.“

      „Je uchystána.“

      „A nečekej, dnes přijdu později.“ Zavřel zásuvku. Burian přinesl plášť a klobouk, pak odešel do předsíně —

      Za malé půl hodinky odcházel Jeník z Bratříc z bytu. Burian mu svítil svíčkou po schodech dolů. V ten okamžik vyrazilo z jedněch dveří přízemního bytu v průjezdu děcko dobře dvouleté, světlých vlásků, v sukénce, v plstěných bačkorách, do chladného průjezdu osvětleného visutou olejovou lampou. Za dítětem vyběhla matka, vlasů hladce učesaných, s šátkem přes prsa, v červených punčochách, pantoflích, a volala polopřísně, polovesele:

      „Jdeš sem, malý lucipere!“

      „Tomášku! Tomášku!“ žertem zahrozil Jeník, docházeje ze schodů, „tatík tě požene k raportu!“

      „I zasloužil by, milostpane barone,“ přisvědčila vesele Burianová, „nemůžu ho uhlídat; jak se jen dvéře pootevrou, frr – už je venku —“

      „Bude do světa,“ a tatík Burian se smál.

      „A bude tam plakat jako ty na vojně,“ škádlil Jeník, „ale kloučku, kdepak jsi – aha, v sukni. Copak Mikuláš – už ho brzy bude —“

      „Pozejtří už bude chodit, pane barone,“ ohlašovala Burianová vesele. „Copak ti přinese?“ Jeník se shýbl k Tomáškovi. „Jablíčka, vid,“ odpovídala matka za syna, než ten směle opravil: „Koníčka!“

      „I ty rejtárku,“ setník se zasmál, „to abych to svatému Mikuláši pověděl!“ Rozveselen šel k domovním dveřím. Burian i žena jeho děkovali, ta zvlášť, a přáli dobrou noc.

      Bylo čiperno, ostře vanulo od Dobytčího trhu. Nad jeho rozlehlým, prázdným prostranstvím jiskřilo se plno hvězd z hlubiny temně modrých nebes. Nad řady osvětlených rudých oken, nad zčernalé mansardové střechy trčela jako obrovitý stín věž novoměstské radnice všecka temná, bez jiskry světla. V nárožích ulic mrkaly zarudlé plameny olejových lamp, výše v pustém prostranství zamíhalo se světlo ruční lucerny a neslo se vedle černého stínu vzhůru k Slovanům. Všude ticho a placho; vzdálené hrčení kočáru sotva z temna zalehlo, již umlklo.

      V Ječné ulici, kam Jeník došel, ještě větší klid, ještě prázdněji. V mezerách mezi neúpravnými domy řídko stojícími,

Скачать книгу