LITMIR.BIZ

Скачать книгу

si je pro Pocínovský.«

      »Co vidím, vidím. Oči mě přece nepřelžú. Hale ty mi nevěříš. Hani snad tuto, kerak jsem na tě nejednu vzpomíl.«

      Za té řeči sklopila bezděky zrak, a když k němu opět vzhlédla, oči její zářily.

      »Manka,« pokračoval chlapec, blíže k ní přistoupiv, »pravdu pravdúcí mluvím. Teky ty mi pověz pravdu, habych mohl votaď spokojeně vodejít. Túžíš—li za některým chlapcem?«

      »Kerak ty humíš svědomí rozebrát ha domlúvat, jako pan falář,« odvětila vesele.

      »Manka, něhdo přijde, ha pak bude hamen, ha nehuslyším, co bych rád slyšel, co muším vědět. Pro tuto jsem k vám přišel, Manka!« zvolal doléhavě i prosebně.

      Děvče se usmívalo, jako by nechtělo se vyznat, jako by se rozmýšlelo. Srdce jí však bušilo radostí nad touto řečí. A také jí začínalo být líto statného chlapce; když ještě jednou ji naléhavě za odpověď žádal, odvětila mu rozhodným »ne«, zahrnujícím v sobě, že žádného chlapce nemá, že za nikým netouží. Ale jak to řekla, zarděla se jako planý mák a sklopila zrak jako přemožená, když chlapec rozradován v ten okamžik chopil se její ruky. On už chvíli nedbal dveří vedoucích do velké světnice; také Manka na ně zapomněla a na ty, kteří tam meškali.

      Štěstí však mladým lidem přálo. Nikdo ven nevyšel.

      Ti tam ve světnici také nedbali, že není mladých lidí mezi nimi. Jenže v té prostranné jizbě, prosté a bez ozdoby, nebylo tak veselo a jasno jako těm mladým venku na síni. Seděli tam samí mužové starší a staří, chmurní a vážní povahou i hovorem, který vedli. Byl tu Matěj Přibek bez »županu«, ve spodkách jen a »lajbu«; vedle hospodáře bratranec jeho Pajdar z Pocínovic, Chod ramenatý a statný, jenž postavou i tváří nezapřel, že pochází z Přibkova rodu. Proti němu postřekovský Psůtka, který jda z města, s Pajdarem se tu zastavil.

      Ti všichni seděli na hrubých židlích kolem ohromného špalku lipového, jenž od nepaměti u Přibků za stůl sloužil. Samorostlý ten stůl stál tu již za děda Matěje Přibkova, jak otec Matějův to dosvědčoval. Nyní stařec ten u něho neseděl, ale proti mužům, na lávce u kamen, oděn ovčím kožichem. Byloť mu ho již třeba, nebo v jeho letech krev stydne. Pamatovaltě pár pátků; jak dlouho na světě už chodil, sám dobře nevěděl, ale čítali tak a jistě ne příliš, že přes osmdesát let. Sám na roky neměřil a nepočítal, nýbrž pamětí svou. Udával, že dobře pamatuje tu velikou vojnu; chlapci, kteří se na jejím počátku rodili, musili ještě na ni, vždyť dobrých třicet let trvala. Starý Přibek také ještě starou chodskou slávu pamatoval, kdy ještě byli volni, kdy měli svůj hrad a práva, a viděl otce ve zbrani a pod praporem na hranice do lesů táhnout. To bylo tenkráte, když ta veliká vojna se začala. Tenkráte nesl jeho otec chodský praporec, jakož to odedávna Přibkům příslušelo.

      Rád o tom starý Přibek vypravoval i líčil, jak se záseky dělaly, jak mužové z každé vsi »po střídách« na plných čtyřiadvacet hodin do lesa na službu chodili, chléb a sušené maso s sebou brali, jak on sám tenkráte, ještě výrostek asi patnáctiletý, z domova do lesa k zásekám mezi muže utekl a tam s nimi ve dne i v noci při ohních trávil. Těch časů, té změny! Co již viděl a přečkal, a čeho se ještě dočká! Teď zrovna naslouchal divným novinám, věštícím nějakou bouřku. Vypravovaliť i postřekovský Psůtka i sestřin »chlapec« Pajdar z Pocínovic, že ve všech vesnicích chodských vrchnost

      prohledávala, aby se dopátrala starých majestátů psaných, a že také včera Syku zavolali do Trhanova na zámek, kdež mu zle vyhrožovali jako všude, nepoví—li o starých těch listinách.

      »Hale míl hústa na zamčení jako všichni,« dodal Psůtka, jenž o Sykovi vypravoval.

      Matěj Přibek zachmuřen pořád mlčel a jen poslouchal, až pojednou, vztyčiv hlavu, promluvil:

      »Mlčíl! My teky mlčíme! Tuto humíme. Robot nám víc hukládají ha všichni mlčíme, bijú nás, mlčíme, lesy nám vzeli, mlčíme, mezníky nám kácí ha pole nám kradú, ha my teky mlčíme.«

      »Tys nemlčíl hani Kozina,« vpadl mu Psůtka do řeči. »Ha co bulo, ha co ešče bude!«

      »Co by bulo?« ptal se Matěj úsečně.

      »Myslíš, že páni tuto tobě a Kozinovi prominú?«

      »Prominú, neprominú. Hale huž míli času dost na nás, ha ešče nepřišli, ha myslím, že si tuto rozmyslí!«

      Od kamen vstal starý jeho otec a volným krokem blížil se ke stolu. Stařec byl tak veliký jako jeho syn Matěj, jenže věk mu hlavu dopředu pochýlil i ramena srazil. Čelo měl lysé, zato od temene splývaly mu dlouhé vlasy, bělostné jako sníh, až k rozhalenému kožichu, který si levou rukou u pasu přidržoval. Chmuřil husté šedivé obočí; v očích mu zasvitlo, jak vztáhnuv pravici, promluvil hlasem na jeho věk ještě zvučným:

      »Dobřes prál, chlapče. Zastara by tuto nebulo. Všechna ves ha všichni by buli vzhůru, hdyby něhdo mezník porazil, ha by bul sám kníže, neřkuli tuten Němec!«

      Stařec rázem umlkl. Psůtka a Pajdar vyskočili ze svých židlí k oknu. Ječivý hlahol polní trouby zalehl do světnice, zkrátka, ostře, ale pak zvučel poznovu, volněji a déle. Matěj Přibek volně přistoupil k oknu a hleděl tak jako hosté jeho ven do návsi. V ten okamžik také vběhla Manka do světnice a za ní vstoupil mladý Šerlovský. Neobyčejný ten a děsivý zvuk polní trubky rázem ukončil blažený hovor před Mančinou komůrkou. Chlapec byl by tu v milostém rozruchu svém snad do šírání stál, než tu milou naději si mohl teď

      přece s sebou na cestu vzíti, že Manka prve nemluvila pravdu, že přece na někoho myslí a tím že jest on sám.

      Přiskočila k dědovi, vyptávajíc se, co je, co se děje.

      Stařec, stoje poblíže stolu, probral se z bedlivého naslouchání a zkrátka odvětil:

      »Vojsko.«

      Manka se lekla. Pohled její na to slovo utkvěl na otci. Stál dosud nehnutě u okna, zachmuřeně, klidně však pozoruje.

      Hluk venku se vzmáhal. Tichá, pustá ves rázem oživla. Lidé vybíhali ze stavení, volali na sebe, dotazujíce se, co se událo. Tu tam někdo přeběhl přes cestu, jiní dolů běželi tím směrem, odkud jek trouby se ozval. Ale rázem všichni, kdož šli nebo běželi, se zastavili a všichni na chvíli umlkli. Mezi ploty ukázala se koňská hlava, za ní druhá, třetí, a již vyjeli klusem mezi staveními čtyři jezdci. Tři byli císařští kyrysníci, čtvrtý v obleku občanském. Na hlavách leskly se vojínům helmice s hřebenem. Na prsou přes bělavý kabátec s červenými, širokými výložky černal se jim vpřed i vzad železný pancíř, přes nějž visela na žlutém řemeni jízdecká karabina. Červené spodky těžkých těch jezdců zabíhaly do vysokých bot.

      V rukou se jim blyštěly obnažené palaše.

      »Haby černý chodil!« zvolal Psůtka.. »Te tranovskej správčí!«

      »Ha sem hukazuje,« dodal Pajdar chvatně. »Matěji, hutec, ešče je čas, jedů pro tebe!«

      Manka vykřiknuvši skočila k otci, prosíc ho, aby poslechl a zadem uprchl do polí. Odstrčil ji zlehka, jako by ji ani neslyšel.

      »Nač bych hutíkal!« pravil obrácen jsa k mužům. »Jsem mordýř?«

      »Jau, chlapče, teky tak myslím,« přisvědčil starý jeho otec. Koňský dusot ozval se před samým statkem a správcův hlas, aby vrata otevřeli.

      Mužové hosté na sebe starostně pohlédli. Manka na otce, jenž

Скачать книгу