LITMIR.BIZ

Скачать книгу

který ledva stačil naplňovati sklenice v řečnickém zápalu o překot vyprazdňované. Největší práci měl s oběma sklenicemi pana domácího. Brouček stává se totiž v poslední době starostlivějším o své zdraví a dbá toho, aby pivo bylo řádně odstálé, pročež si dává přinášeti dvě sklenice najednou, které se mu nyní výborně hodily k demonstrování polohy hradů Eulensteinu a Teufelsburgu. Posádky hradní představoval obsah obou sklenic a tajnou podzemní chodbu páně Broučkovo vlastní hrdlo, jímž upláchla obyčejně posádka Teufelsburgu dříve, nežli mohl pan Würfel zásobiti Eulenstein novými silami. Ba, pan domácí vzpomněl si ještě na třetí hrad, jakýs Unkenfels, mající s oněmi také podzemní spojení, a rozšiřoval své demonstrace i tímto směrem, až ho profesor důtklivě upozornil, že domnělý Unkenfels jest jeho (profesorova) vlastní sklenice a nemá pro dnes pranic co činiti s tajnou chodbou pana domácího.

      Řečnický boj skončil úplným vítězstvím pana Broučka. Odpůrce za odpůrcem poražen dával se na útěk, až posléze náš hrdina zůstal na opanovaném bojišti samoten s panem Würflem, který další jeho výklady sice provázel naprostým souhlasem, ale přitom vytrvale porovnával své remontoirky s nástěnnými hodinami. Čtenáři „Výletu do měsíce“ znají již význam tohoto konání a nepodiví se tedy, že pan domácí po chvíli zaplatil svůj řád a svou známou měsíční chůzí opustil hostinskou světnici.

      Na neštěstí byl pan Würfel zaměstnán odklízením spoust na bojišti a nevyprovodil proto jak obyčejně vzácného hosta předsíňkou až na ulici, nýbrž zvolal za ním jen „Šťastnou dobrou noc, pane domácí —“ s šelmovským dodatkem: „a pozor na měsíc!“

      Pravím: na neštěstí, a měl bych spíše říci: na štěstí, neboť bez tohoto opomenutí páně Würflova nebyl by asi pan Brouček zažil nové úžasné dobrodružství a nebyla by povstala tato kniha.

      Ale než přikročím k vylíčení následujících událostí, uznávám za vhodné podati čtenářstvu některé místopisné zprávy, ač nepochybuji, že snad již každý uvědomělý Čech navštívil věkopamátné východiště objevů Broučkových.

      Hostinec pana Würfla leží asi uprostřed Vikářské uličky, naproti vzrůstající nové lodi svatovítského chrámu. Zasklenými dveřmi vchází se z ulice do nevelké předsíně, z níž vstupujeme napravo do hostinské světnice, rovněž nevelké, avšak útulné, hledící dvěma okny do Vikářské uličky a jedním ke dvorku při Jelením příkopu. Vzhledem k ohromnému významu této místnosti pro lunozpyt a domácí historii mohl bych podrobně vylíčit i několik stolů se slánkami a pepřenkami, vzorně ohmataného národního střelce a několik obrazů s uměleckého stanoviska snad nikoli nezajímavých, ale především po důkladné restauraci volajících; než ponechávám takovou svědomitost těm kolegům spisovatelům, kteří nemohou zavaditi o žádný, pro čtenářstvo úplně lhostejný brloh, aby nesepsali zevrubný inventář všech jeho svrchků, že by v něm ani nejpřísnější exekutor žádné mezery nenašel. V pozadí vedou dveře do jiné místnosti, nepřístupné profánním navštěvovatelům hostince; jenom pan Würfel, chce-li obětovati domácím lárům a penátům, vchází tam jako velekněz do nejvnitřnější svatyně.

      Leč vraťme se již z hostinské světnice do předsíně. V pozadí jejím otvírají se dveře do kuchyně a napravo vede druhý východ do krytého schodiště, v němž dole po jedné straně vchází se do sklepa a po druhé na romantický dvorek, dříve již vylíčený.

      Toť stručný soupis místností Vikárčiných – jak by asi napsal v nejryzejším slohu světový cestovatel Josef Wünsch. Vítanou pomůckou bude čtenáři situační plánek pilným ilustrátorem přidaný.

      Pan Brouček vyšel tedy z hostinské světnice do předsíňky; ale co se dálo v nejbližších okamžicích, zůstane snad navždy zahaleno clonou neproniknutelné záhady… Würfel chová sice nezvratné přesvědčení, že pan domácí – bezpochyby ještě v hlubokých myšlenkách o sporné theorii tajných chodeb – cestu si spletl a předsíňkou místo ke dveřím na ulici v opačnou stranu ke schodům na dvorek vedoucím zamířil; ale pan Brouček odmítá rozhodně tuto domněnku. S jistotou ví ovšem toliko, že pojednou ustoupila půda pod jeho nohama a že po nějaké srázně nakloněné ploše s úžasnou rychlostí sjel do hlubiny. Když se octl opět na rovné půdě a z ohromení se probral, ohmatal bezděky sebe a nejbližší okolí, zahalené v čirou tmu. Na sobě neshledal žádného úrazu, ale kolem sebe nahmátl jen vlhkou půdu a stejně vlhké a chladné zdivo.

      Vzpomněl si, že má při sobě škatulku sirek, a rozžehnuv jednu, posvítil před sebe. Spatřil úzkou, nízkou chodbu, zasmušilého a zpustlého vzezření, se zdivem pokrytým plísní a místy zborceným. Konce jejího při plachém světélku sirky nedohlédl. Rozžehl druhou sirku a pohlédl za sebe: do chodby ústil tam otvor jakési šikmé, srázné šachty, jíž se byl do hlubiny svezl. Hořejšího ústí šachty nemohl dohlédnouti, ač si několika sirkami do výše posvítil.

      „To je zase nějaká čistá historie!“ zabručel a přemítal, kam to asi zapadl. „Bezpochyby do sklepa,“ potěšil se. Arci nebývají ve sklepích takové úzké chodby a dle trvání rychlého pádu šachtou ležel by ten sklep neobyčejně hluboko. Avšak možná, že nynější Vikárka zdědila nějaké staré sklepy královské nebo prelátské z dob, kdy bývaly prý sudy chlapíci až tisícivěderní a proto potřebovaly také jinačích sklepů než nyní. „I bodejť že!“ ujišťoval sám sebe pan domácí. „Tou chodbou se dostanu do sklepa, a ne jsou-li tam dveře otevřené, snadno se dovolám nebo dotluku Würfla, kterému hned vycinkám podle noty, že nechává svým hostům na cestě beze všeho opatření takové šachty, v kterých si mohou snadno zlámati vaz.“

      Vstal a tápal chodbou kupředu. První leknutí minulo a myšlenky jeho držely se usilovně onoho nevinného výkladu nenadálé příhody. Spadl prostě a na štěstí bez úrazu nějakým průduchem do sklepa, a kdyby v něm nakrásně musel přenocovati – nocleh na kantnýři nebo na holé, vlhké zemi nebyl by sice příliš pohodlný, ale hrozné by také nebylo, vyspati se jednou ve společnosti přátelských sudů, takořka v náručí spřízněného živlu, přímo pod čepem, z něhož by si mohl pouhým vztáhnutím ruky louditi do úst lahodný pramen plzeňského. Za trest neopatrnému Würflovi užil by té příležitosti důkladně a dlouho by ještě dnešní dobrodružství poskytovalo na Vikárce látku k veselé zábavě. Přesto svítil si dopředu s tlukoucím srdcem, hledaje nedočkavě v posupných tmách přívětivé obrysy sudu. Ale pátral nadarmo: chodba zůstávala stejně prázdná, stejně úzká a stejně nevlídná.

      Konečně zhasl poslední paprsek naděje. Zmizela představa sklepa, jediná představa, v níž se jevilo panu domácímu podzemí útulným, a místo její zaujaly obrazy děsivé, které dotud mocí od sebe zaplašoval. Propadl se bezpochyby do nějakých katakomb, do bludiště podzemních hrobek pod chrámem svatovítským! Místo sympatických sudů zamihly se v jeho rozrušené obraznosti červotočivé rakve, zetlelé rubáše, zpráchnivělé mrtvoly, šklebící se lebky a příšerné mumie – Hrůzou zježily se mu vlasy a bezděky coufal nazpět.

      Obratem ruky jevila se panu Broučkovi situace v barvách nejčernějších. Snažil se sice zapuditi přízraky hrobové a vzpomněl si na ony tajné chodby, o nichž před chvilkou tak živě rokovali. Leč i tato představa byla málo lákavá. Nahoře, za sklenicí piva v příjemné společnosti pěkně se hovořilo o takových chodbách, ale jiná jest tápati v nich skutečně, samoten, po půlnoci, bůhvíkde pod zemí!

      Náhle prošlehla mu mozkem spasná myšlenka! Že na ni nepřipadl hned! Vždyť se může dovolati pomoci onou šachtou, jíž se dolů svezl a která hořejším otvorem

Скачать книгу