LITMIR.BIZ

Скачать книгу

tvrdil Bullio. “Corda byl v Massilii. Longus to byl, a dost; přišel a povídá, zatracený déšť –”

      “To zas prr,” zvolal Strobus. “Tak to nebylo. U Alesie tenkrát vůbec nepršelo. Bylo děsné horko, já vím, jak smrdělo to vepřové.”

      “Skopové bylo,” křikl Bullio, “a pršelo! A tak k nám přišel ten Hirtus a povídá: Hoši, mně se zdá, že nám poteče do bot. A měl pravdu. Dvacet hodin trval boj –”

      “Tak to nebylo,” řekl Macer. “Za tři hodiny bylo po všem.”

      “To si moc pleteš,” pravil Strobus. “Trvalo to tři dny, ale s přestávkami. Druhý den jsme to projeli –”

      “To není pravda,” prohlásil Hilla. “Projeli jsme to první den, ale druhý den jsme zase vyhráli.”

      “Nesmysl,” řekl Bullio, “my jsme to vůbec nevyhráli a chtěli jsme se už vzdát, ale oni se vzdali dřív.”

      “To vůbec tak nebylo,” na to Macer, “vždyť ani nebyla žádná bitva u Alesie. Onokrate, víno! Počkejte, něco vám povím: když jsme obléhali Avaricum –”

      “Vždyť to tak nebylo,” zabručel Bullio a usnul.

      PODIVUHODNÉ SNY REDAKTORA KOUBKA

      Každé středy psal pan redaktor Koubek úvodník do svého výtečného krajinského listu Stráže našeho kraje; načež splniv takto svůj pravidelný životní úkol a vyrovnán se světem, nešel večeřet k uzenáři, jako činíval v pondělí, ani do Dolní hospody, jak byl zvyklý v sobotu, nýbrž do Hoření hospody, kde každé středy prodléval do jedenácté hodiny noční, rozmlouvaje s panem purkmistrem, panem sudím, panem lékárníkem, panem doktorem Kosteleckým, panem Havrdou, panem Taussigem a jinými zástupci starousedlé místní inteligence o veřejných otázkách, mezinárodní politice, zkaženosti mravů a celé té lumpárně, která se roztahuje nahoře i dole, a o podobných vážných věcech, o jakých jsou zvyklí rokovat mužové rozvážní, kteří by to dovedli dát do pořádku, kdyby je o to někdo poprosil. To nebývaly prosím žádné fígle a finty, ale poctivé řeči vedené jednak od plic, jednak na základě zralých zkušeností místních a vůbec světových.

      Tedy jedné takové středy psal pan redaktor Koubek svůj pravidelný úvodník; a když k němu, jako obvykle, přišel faktor z tiskárny bruče, kdy teda dostane ten článek a že už by se to teda mělo začít sázet, když to má přijít na první stránku, řekl pan Koubek žoviálně: “Momentíček, pane Strnad, jen co si to po sobě přečtu.” A pak si s hlubokým mravním uspokojením a souhlasem přečetl, co napsal, pokyvuje hlavou nad místy zvláště silnými a takříkajíc krví vlastního srdce psanými. Že vlast je v nebezpečí. (Mohl bych také říci “na kraji propasti”, pomyslel si pan Koubek, ale to si nechám napříště.) Číhá na nás zloba na všech stranách: zavilý Němec, sveřepý Maďar, zrádný Polák, černo-žlutá hydra Vídně. Pangermánství podává svou železnou pěst krvelačným snům maďarským. Stále těsněji se svírá kruh nenávisti kolem nás Slovanů. Jsme zrazeni ode všech. (Ba jo, vzdychl si pan Koubek.) V Ženevě pár augurů žvaní o míru a odzbrojení, zatímco všechny státy brousí svůj meč a odívají se pancířem. (Dobře řečeno, potěšil se pan Koubek.) A co zatím činíme my, nejvíce ohrožení touto iminentní konflagrací? (Pan Koubek pečlivě opravil písmena iminentní konflagrace, aby je sazeč mohl přečíst.) Žalno pohleděti! Místo abychom mužně zírali světovým poměrům v tvář, oddáváme se přeludům mezinárodnosti a jiným ismům, které rozvracejí naši národní energii. Avšak neklamme se! Naši nepřátelé si nás budou vážiti jen tehdy, když se nás budou báti. (Dobrý aforismus, mínil pan Koubek.) My Češi se můžeme spoléhati jen na svou vlastní sílu; proto ve jménu národa je načase zúčtovati s veškerým slabošstvím a cizomilstvím, pacifismem a internacionalismem, kterým podplacení chytráci, sloužící cizím zájmům, hledí oslepiti a mravně ochromiti náš uvědomělý národ. Je nám třeba silné ruky –

      “Tak bude to už?” vrčel pan faktor Strnad.

      “Hned, hnedličko,” pravil honem pan Koubek. Silné ruky, která by vysoko třímala prapor národního vědomí. (To není dost silné, řekl si pan Koubek.) Prapor národního boje. Nikdo v Evropě se nesmí diviti, že na prvé místo klademe životní zájmy svého národa. (Jasně a střízlivě řečeno, souhlasil sám se sebou pan Koubek.) S plným vědomím důsledků pravíme domů i za hranice: Naše trpělivost je vyčerpána. Uděláme bezohledně pořádek ve svém státě proti všem podvratným živlům, které nechtí viděti nejvyšší právo i nejvyšší ideál ve vůli našeho národa. Ale pak stejně bezohledně místo diplomatických slov ukážeme tvrdou pěst každému nepříteli, který by svými sobeckými zájmy chtěl zkřížiti svaté zájmy naše. (Bravo, řekl si pan Koubek.) My Češi a Slováci půjdeme vpřed jen jedinou cestou: svou vlastní!

      “Tak,” děl pan Koubek uspokojeně, “dejte to vysázet, pane Strnad. Myslím, že to je silná věc. Musíme burcovat národní energii, pane Strnad.”

      “Hm,” řekl pan Strnad, “ale ono už je půl šesté. Kdypak to potom máme vysázet?” – Ale z toho si pan redaktor Koubek nic nedělal; jak známo, každý metér při každém článku tvrdí, že už to nemůže vysázet.

      A pak pan Koubek osaměl; mohl jít po svém, ale bylo mu dobře a hřejivě po vykonaném díle. Zadíval se na mapu republiky, co visela nad jeho psacím stolem. Tak vidíš, oslovil ji, dělám, co mohu; bojuju v krajinském listě o tvé bytí a nebytí. Kdybych neseděl v takovém zatraceném maloměstě, měl by můj úvodník, panečku, jiný ohlas. To by jej citoval evropský tisk, nejspíš s titulem: Sebevědomá mluva pražských novin. Ale tady v té díře –

      Pan redaktor Koubek mávl rukou: Nu, aspoň burcuju náš kraj. To se ví, Praha pro nás nic nedělá, vláda nás zanedbává, je to prostě škandál a lumpárna; ti gauneři ze sousedního okresu si to dovedli jinak vyběhat! Ale to je jedno: když takhle čtu Stráž našeho kraje, vidím, jak ten náš lid je nezkažený a celou duší lne k tento, k národní věci. Jako například já. Nikdy jsem nezradil prapor nacionalismu; a nečekám za to vděku ani uznání. Tak je to. Pomalu abych šel do hospody.

      Když se pan redaktor Koubek ukládal do postele, řekl si: Dobré to bylo, jen to nech; i ta hovězí pečeně byla náramná. A když jsem jim citoval svůj zítřejší úvodník, připil mi purkmistr, a Koubku, řekl, člověče Koubku, nazdar! A hapatykář povídá, zlatá slova, pane Koubek, pošlete to těm pánům do Prahy, aby viděli, jak smýšlí náš lid. Krásné to bylo, jen co je pravda. Bývali Čechové… bývali… rekové… A pan sudí řekl, svatá pravda, je to samá holota, prodali nás židům… A pan Taussig, to že je ta hospodářská krize, tomu že nepomůže nežli válka… Hrom a peklo, marné vaše… Nazdar, Koubku!

      A pan redaktor Koubek usnul hlubokým a usmířeným spánkem.

      *

      Seděl ve své redakci s rostoucím vědomím, že by měl napsat úvodník. Safra, o čempak? Řekněme o hospodářské krizi nebo takhle o hrozivé mezinárodní situaci –

      Jeho oči utkvěly na stěně. Visela tam mapa jako už tolik let. Ale byla to mapa německé říše. Pan Koubek ji zadumaně pozoroval: tam to kolečko, to je Berlín, a tuhle dole je Mnichov…

      “Tak ten úvodník, pane redaktore,” ozval se za ním věčně svárlivý hlas faktorův.

      “Hned, za moment,” řekl pan Koubek, “jen co si to přečtu.” Vzal do ruky několik čtvrtek papíru a on to byl jeho rukopis. Tak vida, podivil se mírně, vždyť já už mám úvodník napsaný! Začal zběžně pročítat první čtvrtku.

Скачать книгу