LITMIR.BIZ

Скачать книгу

Dvorek je značně svislý. V přízemí zadní části domu je známé nám již obydlí nebožky slečny Žanýnky, vedle něho schody do sklepa, vedle těch zas točité schody do dvou, dlouhými pavlačemi opatřených pater a opět dál na půdu. V druhém patře bydlí Josefinka s nemocnou starší sestrou svou i s matkou, vdovou to po úřadníku panském. Byt jejich, taktéž celé, ostatně dost skrovné patro zaujímající, má okna do dvora i na Petřín.

      V prvním patře bydlí pan domácí se svou rodinou, již jsme byli už zběžně na pavlači spatřili. Učiňme zde slušným způsobem přední návštěvu.

      Kuchyní, v níž spatřujeme nyní starou Bavorovou opět, a sice u pracích necek co posluhovačku paní domácí, vkročíme do prvního pokoje. Nářadí je tu dosti jednoduché a nemoderní. Vlevo ustlané lože, pokryté pletenou přikrývkou, vpravo prádelník a vysoký šatník, zde onde několik sedadel, uprostřed kulatý, potrhaným trochu a vybledlým kobercem pokrytý stůl, v oknech po šicím stolku a sedadle i podnožce, na stěně mezi okny velké zrcadlo, na stěnách ostatních, zeleně malovaných, prázdno. Na prádelníku a zrcadelním rámci nasadil se prach; avšak to neškodí, teprv druhý pokoj je pokojem parádním, proto také říká Bavorová pokoji prvnímu jen „parádní vorzimmer“. V druhém, parádním tedy pokoji je na stěnách několik iluminovaných litografií, a nářadí skládá se z piana, kanape, stolu před ním, as šesti, bílými pokrývkami opatřených, v kruhu kolem stolu nastavených sedadel a opět lože. Lože to je odestláno a povaluje se na něm holčice, druhá dcerka to domácí. Třetí pokoj je ložnicí rodičů.

      U jednoho okna prvního pokoje sedí paní domácí, u druhého sedí slečinka. Matka je posud jen napolo oblečena, dcera posud jen ve spodničce, ač jde již na jedenáctou.

      Paní domácí je dáma velmi ostrých tahů, obličeje až stlačeného a v špičatou bradu vybíhajícího. Má nasazeny brejle a šije velmi pilně na hrubém jakéms plátně. Černé, na plátnu vytištěné marky ukazují, že to prádlo vojenské. Slečna je, abychom vyjádřili se krátce, blondýnkou nejfádnějšího druhu. Její obličej činí ji matce podobnou, jenže ostrost tahů je trochu zmírněna a špičatá brada že má pro sebe alespoň jakýs ten půvab mladosti. Oči její jsou světle modry, vlasy nezdají se být hustý, jsou ale posud v papiloty svinuty. Vidíme nyní, že je přec již značně přes dvacet let.

      Košík se šicím náčiním stojí na okně a bílé, tenké jakés prádlo leží na sedadle vedle slečny. Červené, na prádle ležící klubíčko dokazuje, že slečna buď prádlo znamenat začala neb alespoň začít chtěla. Na uprázdněném stolečku, při každém pohnutí se kývajícím, stojí miska s kalamářem, vedle něho je odevřené album s rozloženými a popsanými pamětními lístky, před slečnou na podložených starých novinách jeden lístek bílý, a na okně je po ruce rozložený sešit, popsaný samými německými verši. Slečna chce zajisté kus poesie na ten bílý lístek vkouzlit, ale je patrno, že nemá péro ještě dost připravené; zkouší je na pokraji novin, i pomáhala mu již všelijak, jak její inkoustem počerněné rty svědčí.

      Matka vyzdvihla hlavu, pohledla k dceři a zavrtěla hlavou.

      „To se ti té práce chce! – Slyšíš?“

      „I vždyť budu!“

      „Tys byla v kuchyni, Matyldo, když ráno Loukota se k nám díval? To je vždy jeho ranní modlitba!“

      „Copak je mně do něho, ať se dívá!“ odpovídala Matylda hlasem ostře pronikavým.

      „No věř mně, že by mně byl vždycky milejší než ten nadporučík!“

      „Mně ne.“

      „Je také mladší a je hodný, známe ho už léta. Musí mít hezky peněz našetřeno!“

      „Ale, maminko, ty jsi fádní!“

      „A tys husa!“

      „Copak jsem ručník, že se pořád o mne utíráš? Nech mne přec dělat, co chci!“

      „I vždyť já tě nechám, ty bys mi stála za zlobení!“ pravila matka, odložila šití a šla ven do kuchyně.

      Bylo patrno, že by slečně také za to nestálo, aby se zlobila. Rovnodušně položila sešit s verši před sebe, namočila ještě jednou péro a začala na bílý lístek klást písmenku vedle písmenky. Kladla je pomalu a s patrnou obtíží. Konečně byla první řádka dovršena, po slušné časové mezeře pak řádka druhá, třetí, až po půlhodinném namáhání skvěla se již celá sloha na papíru. Zněla věrně takto:

      Roszen verwelken Mirthe bricht

      Aber wahrer Freundschaft nicht;

      Wahrer Freundschaft soli nicht brechen

      Bis man einst von mir zvird sprechen.

      „Sie ist nicht mer.

      Čtveroverší bylo napsáno švabachem, emfatický konec latinkou. Slečna Matylda dívala se na poetické dílo své velmi spokojeně, přečtla sobě verše ty dvakrát nahlas a po druhé pronesla krásný konec hlasem tuze dojemným. Pak začala podepisovat jméno. Napsala celé „M“ a polovic „a“, vtom péro z nedostatku potravy selhalo. Slečna namočila znovu, přiložila ruku zas k podpisu a v tomtéž okamžiku byla vedle začatého „a“ velká kulatá kaňka. Energicky zdvihla slečna lístek a slízla kaňku jedním rázem.

      Patrno, že jí ta kaňka nespletla a že kvůli ní nezačne psát znovu; drželať lístek proti světlu a čekala, až mokrý pruh nebude více mokrý. Vtom však vkročila matka z kuchyně spěšně do pokoje.

      „Baurovic jdou k nám – a ty nejsi ani ještě oblečena,“ volala již mezi dveřmi. „Vezmi honem něco na sebe!“

      „Copak tu zase chtějí ty sůvy!“ mrzela se slečna a schovala lístek ještě nedopsaný do podložky. Vstala a šla k posteli, na níž ležel bílý domácí živůtek. Paní domácí mezitím rychle sebrala své hrubé šití a hodila je do druhého pokoje za dvéře. „Valinko, teď nevstávej, jde sem někdo,“ zavelela dovnitř a zavřela zas dvéře.

      V kuchyni bylo již slyšet tázající se ženské hlasy. Slečna Matylda běžela na své místo a vzala červené klubko do ruky, paní domácí taktéž skočila k oknu a začala se v šicím košíčku hrabat.

      Na dvéře se zaklepalo.

      „Kdo to?“ tázala se paní domácí.

      Dvéře se odevřely a za nimi se objevily dvě ženské, kvůli dojmu jakoby se vstupem váhající.

      „Ach – paní Baurová – Matyldo, podívej se, kdo to k nám jde!“

      „Ale ale, to je radost!“ zvolala dobrá slečna Matylda a tleskala radostně. „Marie, tys hodna, počkej, tak dlouho nepřicházet!“ a obejmula vřele mladší z příchozích.

      „Jen na skok jsme tady, Frau von Eber,“ vysvětlovala starší. „Jdem nahoru k panu strýčkovi kanovníkovi a Marie nedala pokoje, chtěla vidět slečnu Matyldu. Pročpak nás tak dlouho nenavštěvujete? To je vidět, kdo o koho stojí, my přicházíme přece častěji, dnes jsme tu ale věru jen na skok. Povídala jsem Marii, že snad ani nepřijdem vhod, v pondělí, když se pere.“

      „Ale toto,“ odmítala paní domácí, „copak to překáží, že se v kuchyni pere! Snad si ale přec u nás sednete?! Vida, děvčata se ani nepustí, ty se mají rády! Jen slečinku neudus, Matyldo!“

      Podala dámám poblíž oken sesle. Starší z přišlých, velmi elegantně oblečených dam byla as padesátiletá, mladší byla as třicetiletá, mající ale v suché, matčině podobné tváři vzdor dvornému nyní úsměvu výraz

Скачать книгу