LITMIR.BIZ

      Teď ovšem oko tvé mně jinak zářívá,

      jak slunce, když své děti v sadech zahřívá,

      a v oku světlo plesá, hvězd svit neznaných,

      k novému plesu rej jat hostí sezvaných —

      ach nejsou hosté hvězdy, ni máť zářivá,

      toť blaho lásky mně teď srdce rozhřívá,

      a pakli písně mé k němotě umučí,

      zas němé srdce moje zpívat naučí.“

      Ona:

      „Tvá bledá tvář a truchlivý tvůj hlas

      i v prsou mých vzbudily nový čas!

      Dřív noha má si pusztou lítala,

      a ruka hravá věnce splítala,

      teď noha často po pokoji prahne

      a ruka často na srdce si sáhne.

      Dřív šírý svět jsem měli za nebe

      a vše v něm sloužilo míč ku radosti,

      radosti vždy jsem měla do sytosti,

      vždyť jsem ji měla sama ze sebe —

      teď často bolesť vlastní bez viny

      jak tráva z rána rosu setřásám,

      a zas jak dítě bez vší příčiny

      si divoké své písně zajásám!

      Ty’s zanechal svých přátel, domovu

      a vyměniťs to s naší svobodou

      a počaľs nyní žíti poznovu,

      o s puszty syny, s puszty přírodou.

      Ty’s přišel k nám a přišel’s s milenkou

      u nás jsi jinak strunu naladil,

      a struna tvá se stala cigánkou

      a cigánku jsi sobě přivnadil.

      Máš milenky, jsou cigánky to dvě

      a obě vroucně ku svým prsoum vineš,

      ty líbáš, tiskneš obě střídavé —

      opustí-li tě jedna, bídně zhyneš!

      Kéž mohu všechny tóny přivolat,

      jež ve přírodě krásné, zvučné leží,

      jež se slavíkem po planině běží,

      jež orel z prsou vyrve hrdinských,

      když těžko černým mrakům odolat;

      kéž mohu zlovit v světě celém zvuky,

      šum lesů, bouře hlas i srdcí tluky,

      hlas mužů, zvuky prsou dětinských,

      a všechnu radosť, ba i všechnu tíseň —

      bych ve překrásnou spojila to pásku

      a věnčila tím milenku tvou – píseň!

      Pak odměnila by tvou vroucí lásku

      a píseň milenka by byla věrná

      a vděčná – já jak – puszty dcera černá.“