LITMIR.BIZ

Скачать книгу

závistí naplní naše odpůrce. Konečně, konečně podařilo se člověčenstvu prolomiti hráz, která nás tolik věků dělila od ostatního obyvatelstva všehomíra – na dalekém světě, kam dosud jen skrovničkou měrou vnikal zrak bádajících hvězdářů, stanula poprvé i noha lidská, a to noha prostého občana českého, který tím daleko převýšil slávu samého Kolumba!

      Nakonec podotýkám, že jsem toto dílko sestavil společně s panem Broučkem ve dlouhé řadě konferencí, k nimž nám pan Würfel s nevšední ochotou své místnosti propůjčil. Jest to plod mnohých probděných nocí, které jsme nezištně obětovali prospěchu člověčenstva a slávě jména českého…

      Na královském hradě Pražském, na vikárce, v den sv. archanděla Michala.

      I.

(Poetické líčení noci a svatovítského chrámu. – Čtenář seznamuje se s duševním životem pana Broučka. – Přelud zemětřesení. – Pessimistické rozjímání o zemi. – Přepodivný způsob, jakým se dostal pan Brouček na měsíc.)

      Byla jasná letní noc. Velebný kolos svatovítský koupal ve stříbrné záři štíhlé svoje pilíře a květnaté fiály, své lehké oblouky s.ozdobou kamenných krajek a vrhal na osvětlené svoje plochy fantastické stíny oněch kamenných úpon a kmenů, že vypadal jako báječný chrám duchův, otkaný z kouzelných svitů a mystického šera.

      V posvátném klidu dřímala zde ta zkamenělá hymna minulosti uprostřed mrtvého okolí; jen ze dvou oken starého stavení v těsné uličce, táhnoucí se za chrámem podél Jeleního příkopu, zářilo ještě pozdní světlo a zavzněly rušivé zvuky.

      Zavrzly totiž dvéře vedoucí na ulici a z nitra ozvalo se: „No tedy s Pánemhohem, pane Würfl!“

      „Štastnou dobrou noc, pane domácí! Račte nás brzy zase navštívit!“ odpověděl druhý hlas.

      Na ulici vystoupila poněkud hápavým krokem tajeplná postava mužská, zahalená – Však nikoli! Vidím, že jsem z poetického, trochu romanticky zbarveného úvodu bezděky shupnnl do střízlivé prosy a proto mohu již prostě říci, že pan Brouček opustil známou hradčanskou hospůdku „na vikárce“ a zvolna se vracel ku svému obydlí, ležícímu někde na Starém městě. Vracel se nad obyčej pozdě; ale nepřipouštěl si proto žádných starostí – doma za gardinami očekávala ho pouze „sirá poduška“, kterou však zatvrzelý náš panic, básníkovi navzdor, nikdy „neskrápěl hořkými slzami.“

      Pan Matěj Brouček je sice domácím pánem, ale nenáleží dokonce k těm nadutým prázdným měchům, za jaké hladomřiví spisovatelé z nízké závisti pány domácí šmahem vydávají. Má přirozený důvtip a od terminu k terminu nazbyt času, aby vědomosti své v nejrůznějších směrech rozšiřoval. Činí tak ovšem bez určité soustavy v jako těkavý ochotník, dle nahodilých podnětů a chvilkových libůstek. Následkem toho kupí se v jeho knihovně velmi míchaná společnost: knížka o chovu kanárků vedle mysterii svobodného zednářství, egyptský snář vedle díla o moderních soustavách kanalisace, návod k domácí výrobě likérů vedle Hýnova Dušesloví zkušebného, poučení o zákonu poplatkovém vedle dějin španělské inkvisice atd. A stejně pestrá směs vědomostí tísní se v jeho hlavě. Ale má při tom zdravý a dosti veselý názor života, který jen výjimkou bývá zakalen stínem pessimismu. Pak arci posuzuje velmi přísně a někdy s řízným sarkasmem denní události, nedostatky obecní správy, zřízení společnosti, nové zákony a jiné záležitosti veřejné. Ostatně měnívá se i v takových případech jeho škarohlídství pozvolna v jasnější a nadějnější rozmar, čím častěji se plní vysoká sklenice s lesklým cínovým víčkem, za kterou obyčejně mívá své poučné přednášky.

      Dnes přišel náš hrdina k panu Würflovi v neobyčejně pochmurné náladě, jejímž původem byl jeden z jeho nájemníků, svého povolání malíř; podrobnosti této afféry sotva by čtenáře zajímaly a proto je pomíjím mlčením. Poněvadž nenalezl pan domácí tentokrát v hostinci Würflově ani sourodé společnosti, zasedl si mlčky do kouta jako fakir a vytáhl z kapsy popularní spisek o měsíci, jejž sobě následkem nové vědecké libůstky cestou na Hradčany koupil. Zabral se do té knížky a hle! s každou kapitolou, kterou pravidelně ukončil zvoláním: „Ještě jednu, pane Würfl,“ snášela se z nadzemských oněch oblastí nová krůpěj balšámu v jeho rozrušenou duši. Když byla knížka konečně dočtena, shledal, že zbyl v hospůdce s hostinským samoten. Poručiv si novou sklenici, zapředl se s panem Würflem v živou debattu o soustavě kráterů měsíčních a pronesl na konec pevné přesvědčení, že měsíc navzdor nevěřícím učencům hostí živé bytosti, což pan Würfl s nápadným mrknutím na hodiny důrazně potvrdil.

      Pan Brouček začal i snášeti důvody pro svůj náhled, ale pohledy hostinského na hodiny opakovaly se tak hustě a okázale, že host nemohl nepoznati tendence jejich. Ukončil tedy svůj výklad posledním douškem a vyšel do lunojasné noci.

      Venku zastavil se před chrámem. Byl patrně uchvácen velebnou jeho krásou v magickém osvětlení měsíčním. Klonil se tu na pravo, tu na levo, jako by krásné jednotlivosti vznešené stavby oceňoval z různých stran; chvílemi probybal se daleko na zad, jako by chtěl prozpytovati nejvyšší hroty v koruně kamenného obra, a chvílemi nachyloval se zase hluboko v před, jako by vzdával hold pokory velebnému jeho majestátu. Ale pojednou upoutal všechnu jeho pozornost zvláštní úkaz. Zpozoroval divnou nejistotu a pohyblivost obrysů: přímky se jaksi kolísaly a vlnily, křivky se lámaly, pilíře pohybovaly se k sobě a od sebe jako štíhlé kmeny lesní větrem; sama věž účastnila se patrným kolísáním v obecném vzruchu, jejž těžko bylo vysvětliti jinak než náhlým zemětřesením… Pan Brouček ucítil sám na sobě podobné kolébání a jat bázní spěchal odtud.

      Brzy však se upokojil. Úkaz onen byl zřejmě pouhý přelud. Zvolna kráčel dále kolem svatojiřského kostela mezi pošmournými budovami směrem ke starým zámeckým schodům a prodlužoval si požitek romantické noční procházky častými oklikami s jedné strany ulice na druhou.

      Pohled jeho zatoulal se bezděky k obloze hvězdnaté a spočinul na krásném úplňku. Klidně a snivě shlížela dolů ta jemná stříbrná tvář s neurčitými rysy, jež vynikaly jen slabě z osvětleného terče jako vtlačené kresby hostie. Pro pana Broučka měly arci nyní, co se stal hvězdářským ochotníkem, zcela jiný význam. Představoval si v nich ohromná pohoří, rozsáhlé doliny, vyhaslé sopky, zející rozsedliny. Přes to ustoupil opět brzy vědecký interes poetickému dojmu, s nímž se mísil pocit lehké bázně. Pan Brouček měl totiž některé podivnůstky, mezi nimiž byla utkvělá myšlénka, že náleží k lidem podrobeným tajemnému přitažlivému kouzlu měsíce. Neměl k domněnce své jiného podkladu mimo ten, že probudil se několikrát místo v posteli vedle ni na podlaze. Ale přes to zavíral vždy na noc pečlivě dřevěné okenice, aby nepronikla do ložnice ani nitka potměšilé stříbrné příze, která by jej spícího mohla vytáhnouti kams na větrné štíty domů a voditi po úzkých římsách nad strašlivou propastí.

      I teď prochvěla jím na chvíli ona bláhová bázeň. Ale pak si připomenul, že bdí, že v plném sebevědomí údy své ovládá a není tedy v onom bezbranném, trpném stavu, v němž nebeský zákeřník přepadává své oběti. Upokojiv se, pohledl domnělému nepříteli směle v tvář a brzy smířil se s ním tou měrou, že v něm nalézal čiré zalíbení. Obrat ten zračil se v úvahách, jež cestou polohlasně pronášel.

      Nevypadáš zle, ty bledý brachu tam nahoře! Usmíval se tak tiše a spokojeně, jako bys neměl ani zdání o starostech a trampotách, jejichž domovem jest naše země! Ó jistě, že jsou tvoji

Скачать книгу