Cíl Zero - Джек Марс

Скачать книгу

moc dobře,“ řekl třídě. „Jen mě to nějak zasáhlo. Pro dnešek, uh, pro dnešek to tu zabalíme. Dám vám něco na přečtení a vrátíme se k tomu v pondělí.“

      Ruce se mu třásly, když jim odříkával čísla stránek. Na čele mu vyrazil pot, zatímco studenti odcházeli z místnosti. U jeho stolu se zastavila hnědovlasá dívka ze třetí řady. „Nevypadáte moc dobře, profesore Lawsone. Nemám někoho zavolat?“

      Za očima mu začínala pulzovat bolest, ale přinutil se k úsměvu, o kterém doufal, že vypadal mile. „Ne, děkuji. Budu v pořádku. Jen si potřebuji odpočinout.“

      „Dobře. Ať je vám líp, profesore.“ Také odešla ze třídy.

      Jakmile byl o samotě, prohrabal se šuplíkem svého stolu, našel plato aspirinu, ze kterého vyloupl jeden prášek a zapil ho vodou, kterou nosil v tašce.

      Opřel se v křesle a počkal, až se mu zpomalí tep. Ta vzpomínka na něj neměla jen mentální nebo emocionální dopad – měla také zřetelný fyzický efekt. Z myšlenky, že mohl ztratit jakoukoliv část vzpomínek na Kate, když už mu ji osud ze života vzal, se mu dělalo zle.

      Po několika minutách začala nevolnost ustupovat, ale myšlenky mu stále vířily hlavou jako roj včel. Nemohl se už dál vymlouvat; musel se rozhodnout. Bude si muset ujasnit, co hodlá dál dělat. Doma měl v krabici ve své kanceláři schovaný dopis, ve kterém přesně stálo, za kým může jít, když bude potřebovat pomoc – za švýcarským doktorem jménem Guyer, neurochirurgem, který mu do hlavy nainstaloval paměťový supresor. Pokud by mu měl někdo pomoct dostat zpátky své vzpomínky, byl by to on. Reid byl poslední měsíc na vážkách, jestli by se měl či neměl alespoň pokusit získat zpátky celou svou paměť.

      Ale části s jeho ženou byly pryč a on neměl jediný způsob, jak zjistit, co dalšího mu s pomocí supresoru sebrali.

      Teď už byl připravený.

      SEDMÁ KAPITOLA

      „Podívej se na mě,“ řekl Imám Khalil arabsky. „Prosím.“

      Vzal chlapce za ramena v otcovském gestu a zlehka poklekl, aby mu byl tváří v tvář. „Podívej se na mě,“ řekl znovu. Nebyl to rozkaz, ale jemná žádost.

      Omar měl problém dívat se Khalilovi přímo do očí. Namísto toho se mu díval na bradu, na jeho zastřižený černý plnovous pečlivě oholený pod krkem. Díval se na klopy jeho tmavě hnědého obleku, v žádném případě drahého, ale přesto luxusnějšího než veškeré oblečení, které Omar kdy nosil. Postarší muž příjemně voněl a mluvil s chlapcem jako se sobě rovným, s respektem větším, než jaký mu kdy kdo projevil. Ze všech těchto důvodů se Omar nedokázal přimět pohlédnout Khalilovi do očí.

      „Omare, víš, kdo je to mučedník?“ zeptal se. Jeho hlas byl jasný, avšak ne hlasitý. Chlapec ho nikdy neslyšel křičet.

      Omar zakroutil hlavou. „Ne, Imáme Khalile.“

      „Mučedník je jistý druh hrdiny. Ale je víc než to; je hrdinou, který se úplně oddá dané věci. Mučedníka si pamatují. Mučedníka oslavují. Tebe, Omare, tebe budou oslavovat. Tebe si budou pamatovat. Tebe budou navždy milovat. A víš proč?“

      Omar mírně přikývl, ale nepromluvil. Věřil v Imámovo učení, držel se ho jako záchranného lana, teď ještě dokonce víc, když v bombovém útoku zemřela jeho rodina. Dokonce i poté, co byl disidenty donucen opustit Sýrii. Měl však problém uvěřit tomu, co mu Imám Khalil teprve před pár dny sdělil.

      „Jsi požehnaný,“ řekl Khalil. „Podívej se na mě, Omare.“ S nemalým těžkostmi Omar vzhlédl a jeho pohled našel Khalilovy hnědé oči, měkké a přátelské, ale svým způsobem intenzivní. „Ty jsi Mahdi, poslední z Imámů. Spasitel, který tento svět očistí od hříchu. Jsi zachránce, Omare. Rozumíš?“

      „Ano, Imáme.“

      „A věříš tomu, Omare?“

      Chlapec si nebyl úplně jistý, jestli ano. Necítil se výjimečně, ani důležitě, ani požehnaný Alláhem, ale přesto odpověděl: „Ano, Imáme. Věřím tomu.“

      „Alláh ke mně promluvil,“ řekl Khalil měkce, „a řekl mi, co musíme udělat. Pamatuješ si, co máš udělat?“

      Omar přikývl. Jeho mise byla vcelku jednoduchá, ačkoliv Khalil se ujistil, aby chlapec neměl nejmenší pochybnosti o tom, co to znamená pro něj.

      „Dobře. Dobře.“ Khalil se zeširoka usmál. Jeho zuby byly dokonale bílé a pod jasným svitem slunce zářily. „Než se rozejdeme, Omare, prokážeš mi tu čest a pomodlíš se se mnou?“

      Khalil pozdvihl ruku a Omar ji uchopil. Byla teplá a hladká. Imám zavřel oči a jeho rty se začaly pohybovat tichými slovy.

      „Imáme?“ řekl Omar téměř šeptem. „Neměli bychom se otočit k Mekce?“

      Khalil se znovu široce usmál. „Dnes ne, Omare. Náš pravý a jediný Bůh mi dal své svolení; dnes mohu stát tváří k tobě.“

      Oba tam chvíli jen stáli a tiše se modlili, otočení čelem k sobě. Omar cítil, jak mu na obličej dopadají teplé sluneční paprsky a na tichou minutu, která následovala, si pomyslel, že něco ucítil, jako by ho po tváři hladily neviditelné prsty samotného Boha.

      Khalil byl v polokleku a oba stáli ve stínu malého bílého letadla. Dovnitř se vešli jen čtyři lidé a nad křídly mělo vrtule. Omar takhle blízko letadla ještě nikdy nebyl – a tohle letělo z Řecka do Španělska, což bylo také vůbec poprvé, co Omar v nějakém letadle seděl.

      „Děkuji ti za to.“ Khalil vymanil ruce z chlapcova sevření. „Nyní musím jít, stejně jako ty. Alláh tě doprovázej, Omare, mír s Ním a mír s tebou.“ Starší muž se na něj ještě jednou usmál a pak se otočil a nastoupil po krátké rampě do letadla.

      Motory se nejdřív se skučením nastartovaly a pak přešly v hlasitý řev. Omar o pár kroků ustoupil a letadlo se rozjelo po malé ranveji. Sledoval ho, jak nabírá rychlost, rychleji a rychleji, až se zvedlo do vzduchu a nakonec úplně zmizelo.

      Když Omar osaměl, vzhlédl a užíval si paprsky dopadající na jeho obličej. Bylo teplo, tepleji, než obvykle v tomto ročním období bývá. Pak se vydal na šest a půl kilometru dlouhou pěší túru, která ho zavede do Barcelony. Cestou si sáhl do kapsy a jeho prsty se zlehka, ochranitelsky ovinuly kolem maličké skleněné ampule.

      Omar si nemohl pomoct a přemýšlel, proč za ním Alláh nepřišel sám. Namísto toho byla Jeho zpráva předána prostřednictvím Imáma. Věřil bych tomu? pomyslel si Omar. Nebo bych si myslel, že se mi to jenom zdá? Imám Khalil byl zbožný a moudrý a dokázal rozpoznat znamení, když se nějaké naskytlo. Omar byl mladičký, naivní kluk, kterému bylo teprve šestnáct let a který toho o světě věděl pramálo, obzvlášť pak o západně. Možná, že nebyl hoden slyšet hlas Boha.

      Khalil mu na cestu do Barcelony dal svazek eurových bankovek. „Dej si na čas,“ řekl mu starý muž. „Kup si něco dobrého k jídlu. Zasloužíš si to.“

      Omar neuměl španělsky a znal jen pár základních frází v angličtině. Mimo to neměl hlad, takže místo toho, aby se šel po příchodu do města najíst, našel si lavičku s výhledem na Barcelonu. Posadil se na ni a zamyslel se nad tím, proč ze všech míst zrovna tady.

      Měj

Скачать книгу