LITMIR.BIZ

Скачать книгу

tak ode mě ne. Slyšel jsem jen, to co všichni: v paláci se něco děje. Šušká se něco o vdově a o tom, že je to tam teď zavřený. Bratr tam měl něco doručit a zasekl se pod Vysokým obloukem snad na hodinu.“

      „Díky,“ pronesl Sebastian a zamířil ke dveřím.

      Zvěsti o problémech v paláci by pro něj neměly nic znamenat. Měl by se držet svého původního plánu najít loď a dostat se co nejdřív k Sophii. Ať se s jeho matkou dělo cokoli, nic mu do toho nebylo.

      Všechno tohle si Sebastian snažil vsugerovat. Přesto si ale uvědomil, že se jeho kroky stočily směrem k paláci a že ho nohy nesou městem směrem do kopce.

      „Sophia počká,“ ujišťoval sám sebe. Pravdou ale bylo, že dokonce ani nevěděl, jestli Sophia sehrála nějakou roli v jeho útěku. Pokud ano, neozvali by se mu jeho zachránci? Možná nevěděla, že je na cestě a i kdyby – opravdu by mohl Sebastian jen tak zmizet, aniž by věděl, co se děje?

      Rozhodl se. Zajde do paláce, sebere zásoby a zjistí, co se děje. Pokud to udělá nenápadně, nejspíš si ho ani nikdo nevšimne a bude mít mnohem větší šanci najít loď, kterou potřeboval cestě do Ishjemme a za Sophií. Rázně přikývl. Zastavil se a mávl na nosiče s nájemními nosítky, kteří ho míjeli. Nosiči se na něj dívali poněkud skepticky, ale když jim hodil několik mincí, neodvážili se něco namítat.

      „Tady mi to stačí,“ pronesl Sebastian, když se dostali na ulici nedaleko palácových pozemků. Nemohl riskovat vstup hlavním vchodem – mohli by tam být Rupertovi přisluhovači. Místo toho zamířil k zadní bráně do zahrady. U ní stál strážný v překvapivě bdělém stavu, který neodpovídal nedůležité bráně, kterou střežil. Sebastian ho chvíli pozoroval, pak se sklonil k jednomu z dětí pobíhajících po ulici a nabídl mu minci.

      „To je za co?“ zeptal se chlapec podezřívavě. Sebastian si nebyl jistý, jestli chce opravdu vědět, co se stalo, že i děti na ulici se bály brát peníze.

      „Chci, abys naštval toho strážného. Ať tě pronásleduje, ale nesmíš se nechat chytit. Zvládneš to?“

      Chlapec přikývl.

      „Pokud se ti to podaří, dostaneš ještě jednu,“ slíbil mu Sebastian. Pak se schoval ve výklenku a čekal.

      Nemusel čekat dlouho. Za méně než minutu chlapec vyrazil a začal po strážném házet bláto. Jedna hrst narazila strážnému do helmy a rozprskla se mu po uniformě, takže byla celá špinavá.

      „Hej!“ vykřikl strážný a rozběhl se za chlapcem.

      Sebastian se rozběhl k bráně. Proběhl jí a pak dál na palácové pozemky. Doufal, že bude chlapec v pořádku. Předpokládal, že ano, protože na ashtonských ulicích nikdo moc dlouho nepřežil, pokud neuměl dobře běhat.

      Sebastian procházel zahradami a vzpomínal přitom na procházky se Sophií, které tu absolvoval. Už brzy se s ní zase uvidí. Možná, že i v Ishjemme mají zahrady, které se krásou vyrovnaly popínavým růžím, které pěstovali zde. Rozhodně se o tom hodlal přesvědčit.

      Pozemky byly tišší než za normálních okolností. Kdykoli jindy by se kolem hemžili sloužící opečovávající rostliny nebo sbírající byliny a zeleninu do kuchyně. Byla by tu šlechta procházející se mezi květinami, vychutnávající si čerstvý vzduch nebo využívající příležitost probrat politiku, aniž by někdo poslouchal. Nebo by se prostě věnovala utužování vztahů na dvoře.

      Místo toho byly zahrady v podstatě prázdné a Sebastianovi se podařilo projít bylinkovou zahradou a postranním vchodem až do paláce. Sloužící si ho překvapeně prohlíželi, ale Sebastian pokračoval dál. Nechtěl se s nikým pouštět do řeči, aby k sobě nepřilákal pozornost. Nechtěl se octnout před shromážděným dvorem, chtěl jen zjistit, co se stalo a pak zmizet – tak nenápadně, jak jen to šlo.

      Sebastian pokračoval dál palácem, pokaždé, když měl pocit, že se blíží strážný, se krčil. Mířil směrem k vlastním komnatám. Vešel do nich, našel rezervní meč, převlékl se, sebral vak a naplnil ho zásobami, které se mu mohly hodit. Pak vyšel zpět do chodeb paláce…

      …a v podstatě okamžitě narazil na služebnou, která na něj vykulila oči a zatvářila se zděšeně, jako by čekala, že ji probodne mečem.

      „Jen klid,“ pronesl Sebastian. „Neublížím ti. Jsem tu jen—“

      „Je tady!“ vykřikla služebná. „Princ Sebastian je tady!“

      Téměř okamžitě se chodbou rozlehl dusot těžkých bot. Sebastian se obrátil na útěk. Běžel do haly a pak do chodeb, kterými se jako dítě toulal celé dny. Zamířil doleva a pak doprava a snažil se setřást muže, kteří ho pronásledovali a křičeli na něj, aby zastavil.

      Další muži se objevili před ním. Rychle se rozhlédl a vrazil do nejbližších místnosti. Doufal, že v ní najde průchod do nějaké další nebo alespoň místo, kam se schovat. Nebylo tam ani jedno.

      Do místnosti se nahrnuli strážní. Sebastian zvažoval možnosti. Vzpomněl na to, jak ho zbili Rupertovi muži a téměř bezmyšlenkovitě tasil meč.

      „Odlož meč, výsosti,“ nařídil mu velitel strážných. Ti teď Sebastiana obstoupili ze všech stran. Překvapilo ho, že na něj někteří míří mušketami. Co za muže by riskovalo hněv jeho matky za to, že takhle ohrožují jednoho z jejích synů? Za normálních okolností by si nic takového nedovolili. Částečně i proto Rupertovi všechno procházelo tak dlouho.

      Sebastian ale nebyl Rupert a nebyl tak hloupý, aby zkoušel bojovat s takovou přesilou. Sklonil meč, ale neodhodil ho.

      „Co to má znamenat?“ obořil se na strážné. Měl jen jedinou kartu, na kterou mohl vsadit. Nedělal to rád, ale byla to šance, jak zůstat v bezpečí. „Jsem následník trůnu a vy mi tu vyhrožujete? Okamžitě skloňte zbraně!“

      „Tak proto jsi to udělal?“ obořil se na něj velitel a v hlase mu zaznívalo víc nenávisti, než by si Sebastian dokázal představit. „Chtěl jsi zdědit trůn?“

      „Tak proto jsem udělal co?“ štěkl Sebastian. „Co se to tu děje? Až se o tom matka doslechne—“

      „Nemá smysl si hrát na neviňátko,“ pronesl kapitán. „Víme, že to ty jsi zavraždil královnu vdovu.“

      „Zavraždil…“ Při tom slově jako by se zastavil svět. Sebastian zůstal stát s otevřenými ústy. Meč mu vyklouzl ze znecitlivělých prstů. Šokovalo ho to. Někdo zavraždil královnu vdovu? Jeho matka byla mrtvá?

      Zmocnil se ho žal a hrůza z toho, co se stalo. Jeho matka byla mrtvá? To nemohla být pravda. Vždy tu byla, byla jako pevná skála a teď… byla pryč. Někdo mu ji sebral.

      Ostatní muži se na něj okamžitě vrhli, z obou stran ho chytili za ruce. Sebastian byl tak otupělý, že se ani nebránil. Nemohl tomu uvěřit. Čekal by, že jeho matka přežije všechny ostatní v království. Považoval ji za tak silnou, tak vychytralou, že jí nemohlo nic ublížit. A teď ji někdo zavraždil.

      Ne, ne někdo. Byla jediná osoba, která toho nejspíš byla schopná.

      „To Rupert,“ pronesl Sebastian. „To Rupert je ten, kdo—“

      „Přestaň lhát,“ zarazil ho kapitán strážných. „Mám ti věřit, že je náhoda, když jsme tě našli pobíhat po paláci těsně po matčině smrti? Princi Sebastiane z rodu Flambergů,

Скачать книгу