LITMIR.BIZ

Скачать книгу

pořád trocha italského sorbetu, a to bude bohatě stačit. Než odešla od pokladny, měla už v hlavě rozvržené celé menu.

      *

      Jessie hleděla na nedotčené talíře s jídlem, které ležely na jídelním stole, a pak se potřetí za posledních pět minut podívala na telefon. Bylo 19:13 a Kyle se pořád neozval.

      Napsal jí hned chvilku po tom, co mu nechala zprávu v hlasové schránce. Večeře prý zní skvěle a doma by měl být kolem 18:30. Mezitím už však uběhlo téměř pětačtyřicet minut a on stále nikde. A co hůř, ani o sobě nedal vědět.

      Všechno nachystala tak, aby na něj teplá večeře čekala na prostřeném stole v 18:45, to kdyby měl náhodou trochu zpoždění. Jenže Kyle se neukázal. Dvakrát mu poslala zprávu a jednou mu mezitím v hlasové schránce nechala vzkaz. Ani tak od něj ale od té původní zprávy nic neslyšela. Teď byla ryba na stole víceméně studená a zírala na ni lhostejným pohledem.

      V 19:21 konečně zavolal. Podle hluku v pozadí poznala, ještě než promluvil, že je v baru.

      „Ahoj, Jess,“ křičel, aby ho bylo přes hudbu slyšet. „Promiň, že volám tak pozdě. Jak se máš?“

      „Bála jsem se o tebe,“ řekla a snažila se, aby z jejího hlasu nepoznal, jak je otrávená.

      „Jé, promiň,“ odpověděl, příliš lítosti v tom však nezaznívalo. „Nechtěl jsem, aby ses strachovala. Něco mi do toho na poslední chvíli vlezlo. Kolem šesté mi zavolal Teddy, aby mi řekl, že má pro mě pár dalších potenciálních klientů. Zeptal se mě, jestli se s nimi můžu sejít v jednom baru v přístavu, Sharkie’s se to tu jmenuje. Řekl jsem si, že si jako nováček v kanceláři nemůžu dovolit takové příležitosti propásnout, chápeš?“

      „Tos mi nemohl zavolat a dát mi vědět?“

      „Moje chyba,“ křičel. „Všechno to bylo tak narychlo, že mi to nějak vypadlo. Teprve teď se mi podařilo se odplížit a zavolat ti..“

      „Uvařila jsem obrovskou večeři, Kyle. Chtěli jsme dnes večer oslavovat, pamatuješ? Otevřela jsem láhev vína za sto dolarů. Měl to být romantický večer.“

      „Já vím,“ řekl. „Ale já se z tohohle nemohl vymluvit. Myslím, že se mi povede oba Teddyho kamarády ulovit jako klienty. A až se vrátím domů, klidně se pořád můžeme pokusit o miminko.“

      Jessie se zhluboka nadechla, aby se jí při odpovědi podařilo udržet klidný hlas.

      „Až se vrátíš, bude už pozdě,“ namítla. „Já budu unavená a ty napůl opilý. Tak jsem si to úplně nepředstavovala.“

      „Poslyš, Jessie. Omlouvám se, že jsem nezavolal. Ale to chceš, abych takovou příležitost jen tak zahodil? Já tady jen nepopíjím. Dělám byznys a přitom se snažím udělat si pár nových přátel. To mi budeš mít za zlé?“

      „Asi teprve zjišťuju, jaké máš priority,“ odpověděla.

      „Jessico, moje největší priorita jsi vždycky ty,“ trval na svém Kyle. „Jen se snažím všechno vybalancovat. Ale asi jsem to podělal. Slibuju, že budu doma do devíti, může být? Hodí se ti to do tvého časového plánu?“

      Celou dobu zněl upřímně, až do poslední věty, z níž čišel sarkasmus. Emoční zeď, kterou mezi nimi Jessie postavila, se začínala pomalu bortit, dokud neuslyšela jeho poslední slova.

      „Dělej si, co chceš,“ odpověděla ostře a zavěsila.

      Postavila se a v zrcadle v jídelně zachytila záblesk svého odrazu. Měla na sobě modré saténové večerní šaty s hlubokým výstřihem. Na pravé straně měly dlouhý rozparek sahající až k horní části jejího stehna. Vlasy měla stažené v ležérním drdolu, jenž měla v úmyslu si po večeři rozpustit v rámci svádění. Podpatky, které měla na nohou, ji dělaly o dobrých pět centimetrů vyšší, takže s přehledem překonala sto osmdesát centimetrů.

      Najednou jí to všechno přišlo tak směšné. Jako by hrála nějakou smutnou převlékací hru. Ve skutečnosti je však pořád jen další patetická žena v domácnosti, co netrpělivě čeká, až se jí domů vrátí muž a dá jejímu životu smysl.

      Sebrala ze stolu talíře a odkráčela do kuchyně, kde vyhodila obě jídla do koše; celou rybu, všechno. Šaty si vysvlékla a vyměnila je za tepláky. Poté se vrátila do jídelny, z otevřené láhve vína Shiraz si nalila plnou sklenici a po cestě do obývacího pokoje z ní pořádně upila.

      Plácla sebou na pohovku, zapnula televizi a uvelebila se ke sledování něčeho, co vypadalo jako maraton Života pod nulou, reality pořadu o lidech, jež dobrovolně žijí v odlehlých částech Aljašky. Obhajovala si to tím, že jí to aspoň pomůže si uvědomit, že jsou na světě lidé, kteří se mají mnohem hůře než ona, ve svém luxusním domě v jižní Kalifornii, s lahví drahého vína a sedmdesáti palcovou plochou televizí.

      Zhruba kolem třetího dílu a v polovině láhve usnula.

      *

      Vzbudil ji Kyle, který jí jemně třásl za rameno. Jen co se na něj zamlženýma očima podívala, bylo jí jasné, že je napůl opilý.

      „Kolik je hodin?“ zamumlala.

      „Něco po jedenácté.“

      „Já myslela, žes říkal, že budeš doma před devátou?“ zeptala se.

      „Zdržel jsem se,“ řekl rozpačitě. „Poslyš, zlato. Já vím, že jsem měl zavolat dřív. To ode mě nebylo fér. Opravdu mě to mrzí.

      „Fajn,“ odpověděla. V ústech měla sucho a bolela ji hlava.

      Přejel jí prstem po paži.

      „Rád bych ti to vynahradil,“ nabídl Kyle svůdně.

      „Dnes ne, Kyle,“ odmítla a jak vstávala, setřásla ze sebe jeho ruku. „Nemám na to náladu. Ani trochu. Možná příště, až si nebudu připadat jako páté kolo u vozu. Jdu spát.“

      Začala stoupat po schodech a i když měla nutkání otočit se, aby viděla, jak zareaguje, odolala a pokračovala nahoru bez dalšího slova. Kyle nic neřekl. Vlezla do postele, ani nezhasínala světlo. I přes sucho v ústech a bolest hlavy spala do minuty jako, když ji do vody hodí.

      *

      Utíkajíc temným lesem, Jessie cítila, jak jí obličej poškrábala pichlavá větev. Byla zima a ona věděla, že i když je bosá, dopadají její kroky na spadané suché listí pokrývající sníh příliš hlasitě; určitě je uslyší i on. Neměla však na výběr. Její jedinou nadějí bylo pokračovat v běhu a doufat, že ji nenajde.

      Les ovšem moc dobře neznala a on ano. Utíkala poslepu, zcela ztracená, a snažila se najít jakýkoli povědomý orientační bod. Její maličké nohy byly příliš krátké. Věděla, že ji dohání. Slyšela jeho těžké kroky a ještě těžší oddechování. Nebylo se kam ukrýt.

      ŠESTÁ KAPITOLA

      Jessie se na posteli zprudka posadila a ještě po probuzení stihla zaslechnout svůj vlastní křik. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala a uvědomila si, že je ve své vlastní posteli ve Westport Beach a na sobě má stále to samé oblečení, ve kterém včera přiopile usnula.

      Celé

Скачать книгу