LITMIR.BIZ

Скачать книгу

jí její volbu.

      Ale nic už se nyní nezdálo tak snadné. Jednak měla starosti o April. Poslat ji, aby zůstala v domě svého otce nebylo pro nikoho zúčastněného příjemné. Ale dnes byla sobota a Riley nechtěla s prohlídkou místa činu čekat až do pondělí.

      Hluboké ticho začínalo zesilovat nervozitu a ona cítila zoufalou potřebu si promluvit. Namáhala si mozek, hledala slova, a nakonec řekla:

      “Tak, řekneš mi, co se děje mezi tebou a Maggie?”

      Bill se na ni otočil s překvapeným výrazem ve tváři a ona nedokázala říci, zda to bylo proto, že přerušila ticho nebo kvůli své přímočarosti. Ať to bylo cokoli, okamžitě toho litoval. Její přímočarost, jak jí mnoho lidí řeklo, byla odrazující. Nechtěla být tak přímá – jen neměla času nazbyt.

      Bill vydechl.

      “Myslí si, že někoho mám.”

      Riley to velmi překvapilo.

      “Cože?”

      “Svou práci,” řekl Bill a zasmál se trochu kysele. “Myslí si, že mám poměr se svou prací. Myslí si, že všechno tohle miluju víc, než miluju ji. Říkám jí, že je pošetilá. A stejně, nemůžu s tím úplně přestat – určitě ne se svou prací.”

      Riley zatřásla hlavou.

      “To zní přesně jako Ryan. Strašně žárlil, když jsme byli ještě spolu.”

      Zabrzdila se ještě, než Billovi řekla celou pravdu. Její bývalý manžel nežárlil na Rileyinu práci. Žárlil na Billa. Často přemýšlela o tom, jestli měl pro to Ryan nějaký důvod. I přes dnešní zvláštní atmosféru měla hrozně dobrý pocit jen z toho, že byla Billovi nablízku. Byl ten pocit pouze profesionální?

      “Doufám, že to není marná cesta,” řekl Bill. “Místo činu už bylo uklizeno, víš.”

      “Já vím. Jen to místo chci osobně vidět. Obrázky a zprávy mi nestačí.”

      Riley se nyní začínala cítit malátně. Byla si dost jistá, že to bylo z nadmořské výšky, protože stále stoupali. Očekávání s tím ale mělo také něco do činění. Její dlaně se stále potily.

      “Jak je to ještě daleko?” zeptala se, zatímco sledovala, jak les houstne a terén je pustší.

      “Ne moc.”

      Za pár minut zahnul Bill ze silnice na cestu, vyježděnou pneumatikami. Vůz se natřásal a potom se zastavil asi čtvrt míle v hlubokém lese.

      Vypnul motor, pak se otočil na Riley a starostlivě se na ni podíval.

      “Jsi si jistá, že to chceš udělat?” zeptal se.

      Přesně věděla, čeho se obával. Bál se, že spadne zpět do stavu svého traumatického uvěznění. Bez ohledu na to, že toto byl úplně jiný případ a jiný vrah.

      Kývla.

      “Jsem si jistá,” řekla a vůbec nebyla přesvědčená o tom, že říká pravdu.

      Vystoupila z auta a následovala Billa z cesty na zarostlou, úzkou cestu skrz les. Slyšela bublání blízkého potůčku. Jak vegetace houstla, musela se prodírat větvemi, které visely nízko, a malé přilnavé kuličky se k sobě začínaly chytat na jejích kalhotách. Neobtěžovala ji myšlenka, že je bude muset odstraňovat.

      Konečně se s Billem vynořili na svahu zátoky. Riley okamžitě zasáhlo, jak nádherné to bylo místo. Odpolední slunce pronikalo skrze listí, které zbarvovaly zčeřený potůček kaleidoskopickým světlem. Pravidelné bublání potůčku bylo uklidňující. Bylo zvláštní pomyslet na toto místo jako na hrůzné místo činu.

      “Byla nalezena přesně tady,” řekl Bill a vedl ji na široký, zarovnaný balvan.

      Když se tam dostali, Riley se postavila a rozhlédla se kolem a zhluboka dýchala. Ano, udělala správně, že sem přišla. Začínala to tak pociťovat.

      “Fotky?” zeptala se Riley.

      Dřepla si vedle Billa na kámen a začali si listovat složkou, plnou fotografií, které byly udělány krátce potom, co zde bylo nalezeno tělo Reby Frye. Další složka byla nacpaná zprávami a fotkami vraždy, kterou s Billem vyšetřovali před šesti měsíci – ta, kterou nedokázali vyřešit.

      Ty obrázky vyvolaly živé vzpomínky na první vraždu. Vrátilo ji to zpět na vesnickou farmu blízko Daggettu. Vzpomněla si, jak Rogers byla naaranžovaná podobným způsobem u stromu.

      “Hodně podobné našemu staršímu případu,” poznamenala Riley. “Obě ženy kolem třicítky , obě s malými dětmi. Zdá se, že to je součást jeho pracovního stylu. Je zaměřený na matky. Potřebujeme se spojit s rodičovskými skupinami, zjistit, jestli je mezi těmi dvěma ženami nějaké propojení nebo dokonce mezi jejich dětmi.”

      “Někomu to zadám,” řekl Bill. Teď si dělal poznámky.

      Riley se dál podrobně probírala zprávami a fotkami, porovnávala je se skutečným místem činu.

      “Stejná metoda škrcení, s růžovou stuhou,” poznamenala. “Další paruka a stejná umělá růže před tělem.”

      Riley podržela obě fotografie vedle sebe.

      “Také přišité otevřené oči,” řekla. “Jestli si správně vzpomínám, laboranti zjistili, že oči paní Rogers byly přišité po smrti. Bylo to stejné s paní Frye?”

      “Jo. Hádám, že chtěl, aby se na něj dívaly i poté, co zemřely.”

      Riley pocítila náhle zamrazení v zádech. Téměř ten pocit zapomněla. Měla ho vždycky, když něco na případu mělo zapadnout do sebe a začít dávat smysl. Nevěděla, zda se má cítit povzbuzena nebo zhrozena.

      “Ne,” řekla. “To není ono. Bylo mu jedno, jestli ho ty ženy viděly.”

      “Tak proč to dělal?”

      Riley neodpověděla. V hlavě se jí začínaly rodit nové myšlenky. Byla nadšená. Ale ještě nebyla připravená to zformovat do slov – a to ani pro ni samotnou.

      Na balvan položila dvojice fotografií a ukazovala Billovi detaily.

      “Nejsou úplně stejné,” řekla. “Tělo v Daggettu nebylo tak pečlivě vystavené. Pokusil se přemístit tělo až když bylo ztuhlé. Hádám, že tentokrát ji sem přinesl ještě předtím, než nastala posmrtná ztuhlost. Jinak by ji nemohl naaranžovat …”

      Potlačila potřebu dokončit větu slovem “hezky.” Potom si uvědomila, že to bylo přesně to slovo, které použila, když pracovala na případech před svým zajetím a týráním. Ano, dostávala se znovu do toho a pocítila, jak v ní roste známá stará posedlost. Už brzy nebude cesty zpět.

      Ale byla to dobrá nebo špatná věc?

      “Co to má Frye s očima?” zeptala se a ukázala na fotku. “Ta modrá nevypadá realisticky.”

      “Kontaktní čočky,” odpověděl Bill.

      Mrazení v Rileyiných zádech zesílilo. Tělo Eileen Rogers nemělo kontaktní čočky. To byl důležitý rozdíl.

      “A lesk na její kůži?” zeptala se.

      “Vazelína,” řekl Bill.

      Další důležitý rozdíl. Cítila, že jí myšlenky začínají zapadat do sebe dech beroucí rychlostí.

      “Co

Скачать книгу