LITMIR.BIZ

Скачать книгу

Nastal čas, aby dodržela svůj slib.

      Šepot ustal. Úřednice, řídící výslech, Julie Simmonsová, se podívala na Riley.

      "Věřím, že zvláštní agentka FBI, Riley Paige, by chtěla učinit prohlášení," řekla Simmonsová.

      Riley těžce polkla. Chvíle, na kterou se patnáct let připravovala, právě nastala. Věděla, že výbor byl již obeznámen se všemi důkazy, i když neúplnými. Nebyl důvod se jimi znovu zabývat. Musí zapůsobit víc osobně.

      Vstala a promluvila.

      "Pochopila jsem, že Larry Mullins žádá o podmínečné propuštění, protože je ´příkladným vězněm´." S ironickou poznámkou dodala, "Pane Mullinsi, blahopřeji vám k vašemu úspěchu."

      Mullins přikývl, jeho obličej zůstal bez výrazu. Riley pokračovala.

      "´Příkladné chování´ - co přesně to znamená? Zdá se mi, že to nemá moc společného s tím co udělal, ale spíš s tím co neudělal. Neporušil pravidla věznice. Choval se slušně. To je vše."

      Riley se snažila udržet svůj hlas v klidu.

      "Upřímně řečeno, nejsem překvapená. Ve vězení nemá k dispozici žádné děti, které by mohl zabít."

      V místnosti zaznělo zalapání po dechu a šelest. Mullinsův úsměv se proměnil v nevzrušený výraz.

      "Promiňte," řekla Riley. "Uvědomuji si, že Mullins nikdy neprohlásil, že šlo o promyšlenou vraždu a obžaloba se tomuto verdiktu nikdy nevěnovala. Ale i přesto se přiznal. Zabil dvě děti. Není možné, že to provedl s dobrými úmysly."

      Na okamžik se odmlčela, pečlivě volila svá další slova. Chtěla vyprovokovat Mullinse, aby ukázal svůj hněv, své pravé já. Ale ten muž samozřejmě věděl, že kdyby to udělal, zničil by svou historii dobrého chování a nikdy by se odsud nedostal. Její nejlepší strategií bylo ukázat členům výboru, co skutečně provedl.

      "Viděla jsem bezvládné tělo čtyřletého Iana Hartera den poté, co byl zabit. Vypadal, jako by spal s otevřenýma očima. Smrt ho oloupila o veškerý výraz tváře a jeho obličej byl uvolněný a klidný. I tak jsem ještě viděla hrůzu v jeho očích bez života. Jeho poslední chvíle na tomto světě byly plné hrůzy. U malého Nathana Bettse to bylo stejné."

      Riley slyšela, jak obě matky začaly plakat. Strašně nerada vyvolávala tyto hrozné vzpomínky, ale prostě neměla na vybranou.

      "Nesmíme zapomenout na jimi prožitý děs," řekla Riley. "A nesmíme zapomenout na to, že Mullins během soudu neprojevil téměř žádné emoce a rozhodně vůbec žádnou známku lítosti. Jeho výčitky svědomí přišly mnohem, mnohem později – jestli byly vůbec skutečné."

      Riley se dlouze a zvolna nadechla.

      "Kolik let života vzal těm chlapcům dohromady? Mě se zdá, že mnohem, mnohem víc než sto. Dostal třicet let. Odseděl si jen patnáct. To nestačí. Nebude žít dost dlouho na to, aby za ty ztracené roky zaplatil."

      Rileyn hlas se nyní třásl. Věděla, že se musí držet. Nemohla se rozplakat nebo křičet vzteky.

      "Je čas odpustit Larrymu Mullinsovi? To nechám na rodinách chlapců. Toto slyšení není o odpouštění. O to tu nejde. Nejdůležitější věc je nebezpečí, které stále představuje. Nemůžeme riskovat pravděpodobnost, že v jeho rukou zemřou další děti."

      Riley si všimla, že pár lidí v komisi se podívalo na své hodinky. Trochu zpanikařila. Výbor dnes ráno projednal dva jiné případy před polednem měl dokončit ještě další čtyři. Začínali být netrpěliví. Riley to musí okamžitě zakončit. Zpříma se na ně podívala.

      "Dámy a pánové, prosím vás, neschvalujte toto podmínečné propuštění."

      Pak řekla: "Možná by chtěl jménem vězně promluvit někdo jiný."

      Riley se posadila. Její poslední slova byla dvojsmyslná. Moc dobře věděla, že za Mullinse zde nepromluví ani jeden jediný člověk. I přes své "dobré chování" neměl na světě přítele ani obhájce. Riley si byla jistá, že si také žádného nezaslouží.

      "Chtěl by někdo promluvit?" zeptala se úřednice, řídící výslech.

      "Jen bych rád dodal pár slov," řekl hlas vzadu v místnosti.

      Riley zalapala po dechu. Dobře ten hlas znala.

      Otočila se na židli a spatřila malého, baculatého muže, který stál vzadu v místnosti. Byl to Jake Crivaro – nečekala, že ho dnes uvidí. Riley byla nadšená a překvapená.

      Jake předstoupil a pro členy výboru uvedl své jméno a hodnost, pak řekl: "Mohu vám říct, že tenhle chlápek je mistr manipulátor. Nevěřte mu. Lže. Neprojevil žádné výčitky svědomí, když jsme ho chytili. Vše, co vidíte, je jen jako."

      Jake předstoupil přímo před stůl a naklonil se přes něj k Mullinsovi.

      "Vsadím se, že jsi nečekal, že mě dnes uvidíš," řekl pohrdavým hlasem. "Nenechal bych si to ujít – ty podrazáckej zabijáku dětí."

      Úřednice udeřila svým kladívkem.

      "Pořádek!" vykřikla.

      "Ach, promiňte," řekl Jake s předstíranou omluvou. "Nechtěl jsem urazit našeho příkladného vězně. Konec konců je nyní vyléčen. Je to kající se podrazácký vrah dětí."

      Jake tam jen stál a díval se na Mullinse. Riley studovala vězňův výraz. Věděla, že se Jake snaží o to, aby Mullins vybuchl. Ale vězňova tvář zůstávala kamenná a klidná.

      "Pane Crivaro, posaďte se, prosím," řekla úřednice. "Komise se nyní může rozhodnout."

      Členové komise se nyní shlukli, aby sdíleli své myšlenky a poznámky. Jejich šepot byl vzrušený a napjatý. Mezitím Riley nemohla dělat nic jiného, než čekat.

      Donald a Melanie Bettsovi nyní vzlykali. Darla Harterová plakala a její manžel, Rossi, ji držel za ruku. Zíral přímo na Riley. Jeho pohled ji protínal jako nůž. Co si myslel o svědectví, které právě podala? Myslel si, že vynahradila své selhání před mnoha lety?

      V místnosti bylo horko a cítila, jak se jí nad obočím utváří pot. Její srdce úzkostlivě bilo.

      Shluk se za pár minut rozpustil. Jeden z členů komise něco úřednici pošeptal. Ta se ke všem přítomným otočila.

      "Propuštění bylo odepřeno," řekla. "Můžeme začít další případ."

      Riley zalapala po dechu nad ženinou cynickou otevřeností, jako by v případu nešlo o nic víc, než o parkovací lístek. Ale připomněla si, že komise měla na spěch a chtěla dokončit zbytek svých dopoledních slyšení.

      Riley vstala a oba páry spěchaly k ní. Melanie Bettsová se Riley vrhla do náruče.

      "Ach, děkuji, děkuji, děkuji..." pořád opakovala.

      Další tři rodiče se shlukli kolem ní, usmívali se skrze své slzy a znovu a znovu říkali "děkujeme".

      Spatřila Jaka, jak stojí stranou v chodbě. Jak jen mohla, opustila rodiče a rozběhla se k němu.

      "Jaku!" řekla a objala ho. "Jak už to je dlouho?"

      "Příliš dlouho," řekl Jake s tím svým šikmým úsměvem. "Ta dnešní mládež nikdy nepíše a nezavolá."

      Riley si vzdychla. Jake se k ní vždycky choval jako ke své dceři.

Скачать книгу