LITMIR.BIZ

      PROLOG

      Katy Philbin se chichotala, když opatrně scházela dolů po schodech,

      Přestaň s tím! řekla si.

      Co je tak legrační?

      Proč se chichotá jako malá holka – a ne jako sedmnáctiletá dívka, kterou ve skutečnosti je?

      Víc než cokoliv na světě si přála, aby se chovala jako vážný dospělý člověk.

      Konec konců s ní on jako s dospělou jednal. Hovořil s ní jako s dospělou celý večer, aby se cítila zvláštní a respektovaná.

      Dokonce jí říkal Katherine místo Katy.

      Opravdu se jí to líbilo, když jí říkal Katherine.

      Také měla ráda nápoje pro dospělé, které ji celý večer připravoval – "Mai Tai," říkal jim, a byly tak sladké, že alkohol ani necítila

      A teď už si ani nepamatuje, kolik jich měla.

      Byla opilá?

      Oh, to by bylo strašné! pomyslela si.

      Co by si o ní myslel, pokud aby nedokázala zvládnout několik ledových, sladce chutnajících nápojů?

      A teď se cítila mimořádně omámená.

      Co kdyby z těch schodů spadla?

      Podívala se na svoje nohy, přemýšlela, proč se nepohybuji tak, jak by měly. A proč tu bylo takové šero?

      Byla v rozpacích, že si nemůže ani vzpomenout, proč tu je, na těchto dřevěných schodech, které se zdály být každým okamžikem delší.

      "Kam máme namířeno?" zeptala se.

      Její slova vyzněla popleteně a nedbale, ale alespoň se jí podařilo přestat se chichotat.

      "Říkal jsem ti to," odpověděl. "Chci ti něco ukázat."

      Rozhlédla se po něm. Byl někde v dolní části schodiště, ale ona jej neviděla. Jen jedna lampa vydávala někde daleko v rohu trochu světla.

      Ale to světlo stačilo na to, aby jí připomnělo, kde je.

      "Oh, ano," zašeptala. "Dole u tebe v suterénu."

      "Jsi v pořádku?"

      "Ano," řekla a snažila se přesvědčit sama sebe, že to je pravda. "Hned jsem dole."

      Přinutila jednu nohu natáhnout se na další schod.

      Slyšela jej, jak říká, "No tak pojď, Katy. Věc, kterou jsem ti slíbil, že ti ukážu, je tady."

      Matně si uvědomila ...

      Nazval mě Katy.

      Cítila se podivně zklamaná, po celý večer jí říkal Katherine.

      "Budu ta' za chviličk'," řekla.

      Její výslovnost byla čím dál horší.

      A z nějakého důvodu jí to připadalo extrémně vtipné.

      Slyšela jeho smích.

      "Bavíš se dobře, Katy?" zeptal se příjemným hlasem – hlasem, který měla ráda a kterému důvěřovala mnoho let.

      "Nejlíp," řekla a znovu se chichotala.

      "To jsem rád."

      Ale teď se svět kolem ní hemžil. Opřená o zábradlí se posadila se na schodech.

      Opět promluvil méně trpělivým hlasem.

      "Pospěš si, holka. Nehodlám tu stát celý den."

      Katy se postavila zpět na nohy, snažila si vyčistit hlavu. Teď se jí tón jeho hlasu už nelíbil. Ale mohla přičítat vinu za jeho netrpělivost? Co se to s ní děje? Proč nemůže sejít z těch hloupých schodů?

      Připadalo jí těžší a těžší soustředit se na to kde je a co dělá.

      Pustila se zábradlí a opět poklesla na schod.

      Znovu ji napadlo – kolik skleniček už měla?

      Pak si vzpomněla.

      Dvě.

      Pouze dvě!

      Samozřejmě, že od té hrozné noci vůbec nepila ...

      Až doteď. Ale jen dvě skleničky.

      Na okamžik nemohla dýchat.

      Děje se to znovu?

      Přísně si řekla, že je hloupá.

      Byla tu živa a zdráva s mužem, kterému důvěřovala celý svůj život.

      A dělala ze sebe hlupáka a poslední, co si přála bylo, udělat ze sebe blbce, zejména když je poblíž on, když se k ní zachoval tak hezky a připravil jí všechny ty drinky a ...

      A teď bylo všechno mlhavé, rozmazané a tmavé.

      A uvnitř pocítila zvláštní nevolnost.

      "Necítím se moc dobře," řekla.

      On neodpověděl a ona na něj neviděla.

      Neviděla nic.

      "Myslím, že bude nejl'pší – když půjdu radši domů," řekla.

      Ještě stále nic neřekl.

      Slepě se natáhla, tápala naprázdno.

      "Pomoz mi – vstát – ze sssschodů. Pomoz mi jít nahoru do ssschodů."

      Slyšela, jak k ní míří jeho kroky.

      On mi pomůže, pomyslela si.

      Tak byl ten vířící pocit nevolnosti horší s každým dalším okamžikem?

      "O-odvez mě domů," řekla. "Mohl bysss to pro mě udělat? Prosím?"

      Jeho kroky se zastavily.

      Cítila jeho přítomnost přímo před ní, i když ho neviděla.

      Ale proč nic neříkal?

      Proč nedělal něco, aby jí pomohl?

      Pak si uvědomila, co ten pocit nevolnosti ve skutečnosti byl.

      Strach.

      Sebral svou poslední špetku vůle, zvedla ruku, uchopila zábradlí a zvedla se na nohy.

      Musím odejít, pomyslela si. Ale nebyla schopna říci ta slova nahlas.

      Pak Katy ucítila těžkou ránu do hlavy.

      A pak už necítila vůbec nic.