LITMIR.BIZ

Скачать книгу

is Jirásek

      FILOSOFSKÁ HISTORIE

      Neočekávejte, že vás zavedu do stinné zahrady Akadémovy, abyste tam naslouchali učení božského Platóna, aniž ve tmavý stín bujně zeleného lavřínu, kde by za ambróziové noci mysl vaši naplňovala rozkoší hudba sfér nebeských.

      Nevkročíme v onen svět, „kde Sokrates každému o sobě, že nic neumí, povídá, kde Diogenes ze sudu vykoukaje všecky mimojdoucí haní, kde Tímón všechněm zlořečí, Démokritos všemu tomu se směje, Hérakleitos naproti tomu pláče, Epikur hoduje a Anaxarchos praví, že to všecko nic není“.

      Neseznámím vás s filozofy, „kteří pravdu každé věci znají, mimo jejichž vědomí ani nebe nic nedělá, ani propast ničeho neskrývá,“ ale s filozofy, kterým bujná krev v mladém těle kolovala, kteří zpívali, dychtili a milovali, s nimiž dívky, jinak bradatých, učených filozofů nic si nevážící, rády se bavily, ba je milovaly.

      Vedle starožitného, šestitřídního gymnázia zařízena v Litomyšli Františkem I. roku 1802 studia filozofická, nejprve o třech ročnících, jež léta 1842 byly obmezeny na dva. Učení to, podřízené vrchnímu dozoru biskupů hradeckých, bylo ústavem samostatným pod zvláštním ředitelem, jsouc částí vysokých škol.

      „Filozofem“ mohl se státi každý, kdož odbyl studia gymnazijní; pak navštěvoval prvním rokem přednášky v „logice“, a odbyl-li dobře zkoušky, postoupil do „fyziky“.

      Kdo se chtěl věnovati studiím právnickým neb lékařským aneb kdo vůbec chtěl dosíci vyššího úřadu, musil se vykázati vysvědčením, že odbyl studia na ústavě filozofickém.

      Tím se stávalo, že starší lidé, kteří již nějaký úradek zastávali, přicházeli zpět na učení filozofické; a tak vedle dospělých mládenců zasedali dospělí mužové, naslouchajíce přednáškám otců piaristů.

      Tenkráte bývalo na Židovském, někdy za dob bratrských Olivetském kopci živo! V nedalekém renesančním zámku vrchnost s četnou družinou a služebnictvem, v koleji piaristské mnoho bratří řádových i kleriků; a kdy ráno na vížce gymnazijní studentským zvonem zazvoněno, jen se hemžilo kol studenty a posluchači, jichž bývalo zapsáno v logice i tři sta, ve fyzice pak na sedmdesát.

      Tak prolog svůj doříkav, již oponu vyhrnuji.

      I

      Bylo roku 1847. ke konci měsíce dubna.

      Jaro tehda záhy a utěšeně se otvíralo. Stromoví nevelikého parku kolem zámku litomyšlského již pučelo, a nejedna houština pokryla se hebounkým šatem čerstvě zelených listů. V jasném, čistém vzduchu obrážely se určitě věže piaristského kostela a zámecké štíty s četnými báněmi. Cesty byly jako mlat a drsná dlažba dlouhého náměstí vyschla úplně. Teplé paprsky opíraly se do domů novějších i starších ještě z dob bratrských a vnikaly až do podsíní, klenoucích se po obou stranách táhlého náměstí. Za toho teplého odpoledne panoval po celém podloubí čilý život. Největší ruch v mládeži, kterou zář a teplo nového jara jako broučky vylákaly.

      Smích a pokřiky těch dětských hrdel nerušily městského strážníka Kmoníčka, jenž vyhřívaje se na kamenné lavičce před pilířem podsíně, upadl v lahodný spánek. Byl to již starý lev, který raději odpočíval, než za kořistí se honil.

      Vracel se odněkud z předměstí, kde něco byl ohlásit, jak o tom svědčil buben přes rameno zavěšený a paličky v žlutých pouzdrech na řemeni zastrčené.

      Každý již jeho slabou stránku znal, že kde může, opře se o zeď nebo zasedne na lavičku a oddá se tu sladké dřímotě. Říkali o něm, že chodě spí.

      Klobouk měl stlačený do čela, hlavu na prsa skloněnu, a zpod šedivých, tupě přistřižených knírů dral se upřímný, zdravý chrapot klidného spánku.

      Zvuky ty nevyrušovaly slečnu Elis, sedící v prvém patře u otevřeného okna nad Kmoníčkem. Slečna Elis byla, bez okolků řečeno, starou pannou, jejíž dobrotivé, bledě modré oči jistě padesátkráte viděly zemi v tom krásném jarním rouše.

      Pletla punčochu.

      Nevšímala si ani tmavomodrého nebe, ani slunečního jasu, aniž vyhlížela na náměstí, a přece nepracovala tak pozorně a zručně jako jindy. Ruce její klesly často v klín a oči její pohlížely dovnitř pokoje, ke dveřím vedoucím do vedlejší jizby a pak zase na hodiny s alabastrovými sloupky, stojící na prádelníku, jehož mosazné kroužky a žluté plechové ozdoby leskly se jako zlato.

      Všecko se v pokoji slečny Elis jen třpytilo, nikde ani prášku, vše bylo jak náleží rozestaveno, nikde ani stopy nejmenšího nepořádku. Židle a pohovka, potažená bělostným povlakem, byly staromódní, pamatující dobu kvetoucího copu; zato kulatý stůl, pokrytý pestrou pokrývkou, a ostatní nářadí byly již modernější, zrobeny dle vkusu dob z konce republiky a z dob velikého císaře.

      Malá ručička minula již IV. a blížila se na V.

      Slečna Elis položivši punčochu a klubko na okno, sestoupila doprostřed pokoje a zastavila se nedaleko dveří, odkudž zazníval hlasitý, avšak nesrozumitelný hovor. Konečně se rozhodnuvši, přiblížila se malá, suchoučká slečna ke dveřím a zaklepala.

      Hovor rázem umlkl a mezi dveřmi zjevil se mladík prostřední postavy.

      „Pane Vavřeno, copak děláte? Čtvrtá již dávno minula. Copak řeknou u pana aktuára?“

      „Dobře máte, slečno,“ odtušil mladík ve dveřích, a plná, čerstvá jeho tvář vesele se usmívala. „Mám s ním kříž! Tak se do hovoru zakousl a zamiloval do své myšlenky.“

      „Jaké?“

      „I samé tajné plány a revoluce, div že Litomyšl do povětří nevyhodí.“

      „Ale, pane Fryborte, takové řeči!“

      „Již jdu, slečno Elis!“ a za Frybortem zjevil se jeho kolega, filozof Vavřena, mladík vysoké, štíhlé postavy a výrazného obličeje. Klobouk měl již v ruce.

      „Nevím, nevím, pane Vavřeno, co vám tak v hlavě straší, že jste zapomněl na hodinu. Jindy býváte na minutku.“

      Vavřena se usmál.

      „Vždyť to zas nahradím.“

      „Pospěš si, pospěš. Slečna Lotty je dnes roztomilá. Viděl jsem ji u okna. Ty světlé šatičky a růžová pentle ve vlasech jí tak pěkně slušely!“

      „Fryborte, nevím, co by tomu Márinka říkala, že se tak ohlížíš po světlých šatech a růžových pentlích.“

      „Však to na mne slečna nepoví, viďte?“ a Frybort zadrhující hanačtinou vesele se na slečnu Elis usmíval.

      Vavřena odešel.

      Elis, u níž Vavřena i Frybort byli v bytu, usedla zase na židli u okna a jala se pilně plésti. Frybort stál dosud u dveří svého pokojíku.

      „Nebyl Zelenka odpoledne doma?“

      „Nebyl,“ odtušila slečna. „Pořád chodí chudinka po těch hodinách. Ten zkusí, než dostuduje. Prosil mne, abych mu uvařila ovocnou kaši. V kuchyni má talíř křížal a sušených hrušek. Kde jen ten člověk síly nabéře.“

      „A pak dělá víc, než je potřeba.“

      Slečna odvrátivši se od práce, pohlédla na studenta a usmála se.

      „Vám studium víc slouží než jemu; ale – už kolikráte jsem se chtěla ptát, pane Fryborte, nevšiml jste si pana Špíny?“

      „Nepozoroval jsem nic.“

      „Tomu se divím; jen si všimněte. Od nějakého času je zamyšlený, málomluvný.“

      „To asi proto, že se blíží čas, kdy půjde do kláštera.“

      „Ne, proto ne. Nechce tam, vím, ale je to něco hlubšího. Věřte mi, že – že se zamiloval.“

      „Špína – haha – Špína zamilován!“ a nemohl ani v smíchu ustati. Srdečný ten smích vyloudil úsměv i na rty slečny Elis.

      „To bych jej rád viděl, jak se ke své křepelince sklání a ji líbá!“

      „Jste zlomyslný.“

      „Ó,

Скачать книгу