LITMIR.BIZ

      Jak vlny osením, po tobě hrají

      mé vzpomínky a touhy, rodný kraji!

      Když za večera v dusných města zdích,

      kol čela starostí se věsí příze,

      jak často náhle písmeny v mé knize

      se měnívají v roje kvítků tvých!

      Jak často, v podušku když sirou klesá

      pod nízký strop má hlava zemdlená,

      mně zdává se, že větev zelená

      zas nade mnou se sklání tvého lesa,

      že nade mnou zas hudba jeho dumná

      svůj vede nápěv – mlkne – z vršků dálných

      blíž opět šumí, vod jak příboj valných —

      tajemná hvozdu báje, nevýzkumná.

      I snívám, zkolébán té písně vděkem,

      jak druhdy pod břízami, v mechu měkkém.

      Mně nevolno je v mravenčím tom ruchu,

      v té hluchá vřavě požitků a muk.

      Mě neláká v ten šumný turnaj duchů

      diváků potlesk, trub a kotlů zvuk.

      Pryč, písni má! Zde mdloby tíha sklání

      tvá křídla povypjatá k zemi zpět.

      Snad osvěží je vánků lesních vlání,

      snad rozepnou se lehce v nový let,

      až perlami v nich ranní rosa vzplane

      a kadeř ovinou ti růže plané.

      Buď zdrávo, údolí mé tiché, skromné!

      Můj ráji dávno ztracený, buď zdráv!

      Jak hejno křepelek tu vzlétá pro mne

      z každičké brázdy upomínek dav.

      Ty jabloně nad mořem zlatých klasů

      mi šeptají o blahu zašlých časů,

      ta bílá stezka, vinoucí se v bor,

      mne vábí k místu, kde tak často vítal

      mladého samotáře jedlí sbor

      a z nízkých větví poustevnu mu splítal.

      Tam jiná cesta pod horou se vine —

      teď mizí kdes – a z dálky znovu kyne —

      Ó, nekývej! Vždyť onen dvorec bílý,

      kam bývala´s mi dlouhou, ach! tak dlouhou,

      již nevábí mne okem sladké víly,

      a první láska – báchorkou mi pouhou.

      Z oblaků vížka třpytivá se vine

      jak z minulosti šerých závojů;

      zřím broskví špalír, žaluzie stinné,

      a duch můj řadou známých pokojů

      s pocitem blaha teskného se chvěje;

      leč darmo hledá milé obličeje

      a známý nábytek – nic nezří tam,

      co družilo se k dětským snům a hrám,

      ni skříně, o jichž tajemství jsem sníval,

      ni Číňana, jenž na nich čelem kýval.

      Vše jiné kol a cizích lidí pata

      sen mého mládí šlape přeblahý,

      jenž v každé pídi této podlahy

      hrá jako slunce arabeska zlatá.

      Ven z těchto míst! Zde ducha mého tísní

      stesk nevýslovný – jinam zaleť, písni!

      Jak vábně hledí onde na stráni

      štít šedý z révy malebného kroje

      a kyne věncem opentlené chvoje!

      Košatá lípa před ním rozklání

      stín větví kolébavých na stůl prostý —

      dnes nedělními obklopen je hosty.

      Šedivou hlavu soused bohabojný

      tu na dlaň ukládá. Zdroj potu hojný,

      letního slunce vzbuzen plápolem,

      pod mocným prstem ruky zmozolené

      osmáhlé tváře mnohým výmolem

      se perlí k bradě, hladce oholené.

      Však přece vesta, plná libých kvítků,

      upjata k hrdlu, kabát důkladný

      v záhybech těžkých uklání se k lýtku,

      a «nebes klíč», jenž dobývá se z šosu,

      vám svědectvím, že muž ten bezvadný

      před zemskou vláhou rajskou čerpal rosu.

      Po boku jeho krejčík pohyblivý,

      politik obce, sporým vrtí tělem;

      pod bradou suchou vous mu vlaje divý

      jak pocuchaná přástva pod kuželem.

      A kabát zelený, jejž mistr nosí,

      s životem krátkým, předlouhými šosy,

      kobylky luční podoben jsa hávu,

      výmluvně hlásá tvůrce svého slávu.

      Obstárlý kantor následuje v ředě.

      Ten k tabatěrce zřetel všeliký

      obrací na pohled, tu víčko hladě,

      v němž vyobrazen Mozart veliký,

      jak napolo již objat spánkem věčným

      své skladby kouzlo vnímá naposledy, —

      tu noře prsty v obsah její hnědý,

      tu s klepnutím ji zavíraje vděčným.

      Však péro vzletnější ať raděj líčí

      teď bohatýrskou hlavu v divné čapce,

      s níž visí zdoba kosmatého střapce,

      ten bílý knír, jenž bojovně se týčí

      na svrasklé tváři, k obočí až vzhůru,

      jež k očí bleskům sivou sklání chmuru,

      tu starou dýmku, jejíž valný dým

      skráň lysou halí věncem oblačným,

      tu nohu dřevěnou a berli k tomu,

      tu celou postať, sešlou v bitev hromu!

      Pan pojezdný svůj rozložitý břich

      v ten spolek nižších blahosklonně mísí.

      Od brady laloch růžový mu visí,

      nos rudý trůní v lících plamenných.

      Jak hrbolatý vrch, když oko dne

      zhasíná za ním, nádherně se nítí,

      že rubínem se sterý balvan třpytí

      na sklonech jeho v záři purpurné,

      a fialový stín je obetkává —:

      tak na pohled je nosu jeho sláva.

      I zdá se, ve rtů plných úsměvu

      že tisíc vilných diblíků se míhá,

      že satyr s dechem utajeným číhá

      v bělavé řasy každém záchvěvu.

      Hle! právě lehounkou s ním končí půtku

      vládkyně krčmy, ctihodná to vdova,

      leč satyr se smíchem zlou přijal důtku,

      a než se

Скачать книгу