LITMIR.BIZ

      ČÁST 1

      POČÁTKY

      Po celý svůj život (a to je mi 73 let) jsem si uvědomoval určité události v mé dávné minulosti, ale rozhodl jsem se, že se těmito prvními vzpomínkami nebudu příliš dlouho zabývat. I když věřím, že naše životy stojí na základech položených během našich nejranějších let, zastávám názor, že způsob, jak postupujeme životem asi nejvíce určují naše touhy a vize. Samozřejmě, svou roli hraje také štěstí – to se neusmívá na každého člověka stejně.

      I v důchodu jsem stále aktivní, ale odkdy jsem překročil sedmdesátku, jako bych už prožíval „vypůjčený čas“. Částečně i kvůli tomu dojmu jsem se v poslední době začal více ohlížet, nořit se do minulosti a přemýšlet o ní, abych lépe porozuměl té dávné době mého dětství, která mě formovala. Zjistil jsem, že nyní mám nutkání přesněji prozkoumat, jak zkušenosti z těch let ovlivnily osobu, kterou jsem dnes, a jaký vliv měly na mé chápání současného světa.

      Nejprve se pokusím načrtnout některé z nejvýznamnějších událostí, které si pamatuji z dětství. Po téměř sedmi desetiletích půjde spíše o „epizody z minulosti“, které nebudou vždy souvislé. Jasně si pamatujeme určité věci z dětství a na mnoho pozdějších událostí zcela zapomínáme; to nemá vždy logiku. Aby ale tyto náčrty měly smysl, musím je zasadit do historického kontextu, vysvětlit něco z okolností, se kterými souvisí, a zmínit alespoň klíčové postavy, které v nich figurují – dramatis personae mých příběhů.

      Nejprve řeknu něco o mých rodičích: Pokud jste žili mezi českou menšinou v Chorvatsku, je dokonce možné, že mohli být vaši známí. Oba moji rodiče, Bohumil Švandrlík a Růžena Sládečková, patřili k první generaci Čechů narozených v Jugoslávii přistěhovalcům, kteří se v době Rakouska-Uherska usadili ve Velkých Zdencích v Chorvatsku. Můj otec byl důstojník královské jugoslávské armády a moji rodiče, jakmile se vzali, bydleli v Bjelovaru, kde se narodila moje sestra Veronika-Věra a bratr Miroslav-Mirko. Z Bjelovaru se mladá rodina přestěhovala do Záhřebu, kde žila několik let před vypuknutím druhé světové války, kdy se přestěhovala do Petrinje. Odtamtud můj otec „zmizel“ a přidal se k partyzánům. Nebyl jediným Čechem, který narukoval do Titovy armády, do boje se zapojilo velké množství jeho krajanů z Daruvaru a okolních měst a vesnic, a bohužel také mnoho z nich přišlo o život. Můj otec naštěstí válku přežil, byl svědkem osvobození Jugoslávie, a za svůj příspěvek k válečnému úsilí byl vyznamenán pamětní medailí Spomenicou. Jeho spolupráce s partyzány určila osud naší rodiny už o několik let později.

      Stejně jako většina Evropy pocítilo i Československo katastrofální následky války: velká města utrpěla rozsáhlé škody, mnoho vesnic bylo vylidněno, hospodářství bylo zničeno a hrubým odhadem bylo zabito více než 350 000 obyvatel z celkového počtu 14,5 milionu. Mnozí z mrtvých byli civilisté (277.000 byli Židé), ještě mnohem více bylo zraněných nebo jinak postižených. K tomuto utrpení přispělo i etnické čištění Němců ze Sudet, většinou v průběhu roku 1945, které přidalo do české válečné historie velmi temnou závěrečnou kapitolu: přes 1,6 milionu Němců bylo vyhnáno do americké zóny (později západního Německa) a 800 000 do sovětské zóny (později východního

Скачать книгу